Ve vzduchu je cítit začátek příjemně teplých dní, které dovedou pozvednout náladu. A brzy nás potěší i vůně rozkvetlých bezů. Právě tehdy nastane ideální chvíle zachytit jejich krátkou sezonu. Skvělý je domácí bezinkový sirup – hodí se do vody, čaje, ale také do dezertů, využití je široké. Jeho příprava přitom není žádná věda.
Černý bez (Sambucus nigra) patří mezi rostliny, které mají v české přírodě i tradicích silné postavení. Jeho květy i plody se používají nejen v kuchyni, ale také v domácím léčitelství. Lidé dříve věřili, že dokáže pomoci při mnoha nemocech – říkalo se dokonce, že bez léčí „sto nemocí“. Býval často vysazován u domů, protože panovalo přesvědčení, že v něm sídlí ochranné bytosti, které přinášejí štěstí a klid.
Při sběru a využití černého bezu je ale potřeba postupovat opatrně. Některé jeho části jsou totiž jedovaté a mohou způsobit například zvracení, průjem nebo slabost. Zvlášť syrové plody nejsou bezpečné ke konzumaci a působí projímavě. Tyto nežádoucí účinky se však ztrácejí po tepelné úpravě, proto je důležité bezinky vždy povařit nebo usušit.
Kdy a jak sbírat bez, aby sirup opravdu voněl
Ten správný moment přichází ve chvíli, kdy jsou květy plně rozkvetlé, ale ještě nezačínají hnědnout. Sběr se doporučuje za suchého počasí, ideálně dopoledne – právě tehdy obsahují nejvíce aromatických látek. Květy je dobré neomývat pod tekoucí vodou, protože byste přišli o část pylu, který nese typickou chuť. Stačí je jen jemně protřepat.
Jak udělat domácí bezinkový sirup
Bezinkový sirup patří v českých kuchyních k letním klasikám. Květy černého bezu obsahují aromatické látky i přírodní antioxidanty, díky nimž má sirup nejen výraznou chuť, ale i lehce podpůrný účinek pro organismus. Správná příprava a skladování přitom rozhodují o tom, jestli si jeho chuť užijete pár dní či celé měsíce.
Příprava začíná u jednoduchého základu: květy, voda, cukr a kyselina citronová nebo citrony. Květy se nechají macerovat ve studené vodě obvykle 24 až 48 hodin. Právě tento krok je klíčový – pomalé louhování pomáhá uvolnit maximum aroma.
Po scezení přichází na řadu cukr, který se zahřeje s nálevem, dokud se zcela nerozpustí. Směs není nutné dlouze vařit, naopak příliš vysoká teplota může zničit jemné vůně. Nakonec se sirup plní do sterilizovaných lahví.
Připravte si bezovou šťávu za studena, máme pro vás recept i videonávod:
Co rozhoduje o trvanlivosti: Cukr, kyseliny a čistota
Trvanlivost domácího sirupu stojí na třech pilířích.
- Prvním je dostatečné množství cukru – funguje jako přirozený konzervant.
- Druhým faktorem je kyselost, kterou zajišťuje citron nebo kyselina citronová, čímž se zpomaluje růst mikroorganismů.
- A třetím, často podceňovaným bodem, je dokonalá čistota lahví a víček.
Pokud vše proběhne správně, sirup vydrží při skladování v chladu a temnu i několik měsíců. Ideální je sklep nebo lednice. Světlo i teplo totiž urychlují rozklad aromatických látek. Pozor na kolísání teplot, může zkrátit trvanlivost i u jinak dobře připraveného sirupu. Po otevření je ale vždy bezpečnější uchovávat ho v lednici a spotřebovat do několika týdnů.
Další sirupy, které stojí za vyzkoušení
Mátový osvěží během horkých dní, meduňkový uklidní unavenou mysl a jahodový potěší svou plnou chutí. Princip přípravy zůstává podobný – macerace, sladký základ a pečlivé skladování. Rozdíly jsou hlavně v délce louhování a intenzitě chutí jednotlivých surovin.
-
Zajímavostí je, že například bylinky jako máta nebo meduňka obsahují silice, které se uvolňují rychleji než u bezových květů. Proto jim často stačí kratší doba macerace.
Vyzkoušejte i pampeliškový, kopřivový či smrkový sirup:
Chcete sirup posunout o úroveň výš? Zkuste při plnění do lahví přidat kousek čerstvé citronové kůry – jen té tenké žluté vrstvy. Dodá nápoji jemnou svěžest a při každém otevření vás překvapí novým, lehce jiskřivým aroma.
Zdroje informací: Apetit, jimejinak.cz, Jirásek Václav (Doc. RNDr. CSc.); Starý Fr. (RNDr. PhMr. CSc): Kapesní atlas léčivých rostlin – SPN Praha 1986, 1. vyd., (320 stran) str. 94–95, Rubcov V. G.; Beneš K. (RNDr): Zelená lékárna. Praha: Lidové nakladatelství, 1984, 1. vyd. (314 stran) str. 38–41.
