Přílohy

Příloha je to, co na talíři zabere nejvíc místa, a přesto se vybírá jako poslední. Rozhoduje přitom o dvou věcech: kolik toho člověk sní a co udělá s omáčkou. Sypká příloha ji nechá na talíři, savá ji nasákne a hustá příloha si ji naopak přitáhne k sobě. Právě proto se stejné maso s jinou přílohou jí úplně jinak, i když se na něm samotném nic nezměnilo.

Přílohy podle druhu

Nabídka se dělí na pět rodin. Bramborové přílohy pokrývají všechno od kaše po pečené klínky, rýžové přílohy sázejí na sypkost, přílohy z obilovin přinášejí quinou, kuskus nebo pohanku, zeleninové přílohy odlehčí talíř a knedlíky jsou naše česká specialita, bez které si spoustu jídel nedovedeme představit. Hranice mezi nimi přitom nejsou nepřekročitelné, příkladem budiž bramborové knedlíky.

Velikonoční nádivka jako příloha

Zvláštní kapitolou je nádivka, kterou lze péct v mase i samostatně. Tradičně se dělá z rohlíků, vajec, uzeného masa a jarních bylinek a na Velikonoce se objevuje skoro v každé domácnosti. Původně šlo o způsob, jak zužitkovat staré pečivo a první jarní zeleň, která po zimě vyrazila kolem stavení. Vedle uzeného se do ní hodí i jarní zeleň, např. kopřivy.

Příloha k masu podle omáčky

Volba přílohy má jednoduché pravidlo. Kde je omáčka, tam patří něco savého, tedy knedlík, rýže nebo kaše, zatímco k suchému masu a grilování sedí spíš křupavé klínky a zelenina. Výjimkou jsou hutné omáčky, které se dobře drží i na pevných klínkách. Druhé pravidlo je barevné, protože čím bledší maso, tím výraznější příloha by k němu měla přijít. A třetí je praktické, k jednomu masu se nikdy nedávají dvě sytě škrobové přílohy naráz.