Velvyslanců, které bychom znali jménem, v České republice zřejmě mnoho nebude. Jsou to spíše „šedé eminence“ diplomacie. Britský velvyslanec Matt Field je ale jiný: čile komunikuje nejen s ostatními diplomaty, ale i s veřejností a ta oceňuje, jak se snaží poznat českou kulturu nebo proniknout do gastronomie.
Stěhovat se za prací? To je pro mnohé velké dilema... Když jste ovšem velvyslanec, je to vaše běžná pracovní zkušenost. O tu se dělí britský velvyslanec Matt Field ve své knize Jsem tu novej, konkrétně má zážitky z devíti zemí a pěti kontinentů. Českou republiku během čtyř let velmi dobře poznal, zamiloval si české pivo a říká, že s Velkou Británií má mnohé společné (např. historie, humor, televizní seriály) a máme podle něj být na co hrdí (např. na Antonína Dvořáka, Miladu Horákovou nebo Franze Kafku). Nás zajímalo, zda jej zaujala česká kuchyně.
Jaké české jídlo máte nejraději? A umíte některé i uvařit?
Za těch pár let v Česku jsem si českou kuchyni opravdu oblíbil. Kdybych měl vybrat jedno nejoblíbenější jídlo, asi by to byl tatarák, tím nikdy nepohrdnu. Samozřejmě taky svíčková a moje rodina má moc ráda kulajdu. Co se vaření týče, do českého MasterChefa mám daleko, ale bramborový salát už jsem zvládl. A minulé Vánoce jsme měli dokonce i kapra!
Je nějaké české jídlo, které vás překvapilo?
Asi mě nejvíc překvapilo, jak vážně Češi berou houby. Houbaření je tady skoro národní sport a moc mě baví tuhle tradici poznávat. A nejlepší je, že to nekončí jen v lese. Houby mám rád snad na všechny způsoby a připravovat je tady opravdu umíte.
Jak vnímáte českou kuchyni obecně a čím se liší od britské?
Myslím, že česká i britská kuchyně jsou v zahraničí trochu podceňovány, ale podle mě si to ani jedna nezaslouží. Obě stojí na poctivých surovinách, rodinných receptech a na tom, že jídlo spojuje. Česká kuchyně je možná o něco víc o omáčkách, knedlících a vydatných jídlech, zatímco britská má silnou tradici v pečeních, slaných koláčích (tzv. pies) a různých regionálních specialitách.
Baví mě, jak se obě země gastronomicky vyvíjí. Praha i Londýn dnes nabízejí skvělé restaurace, talentované šéfkuchaře a obrovskou škálu kuchyní z celého světa. V tomhle směru mi Praha často připomíná Londýn víc, než by si lidé možná mysleli.
Které jídlo z domova vám nejvíce chybí a co považujete za britský národní poklad?
Mám velké štěstí, že v Praze se dá sehnat téměř všechno, na co si člověk vzpomene. Pokud mi ale něco chybí, a dovedu si představit, že to má spousta lidí podobně, je to domácí jídlo od mojí maminky. Její tradiční nedělní pečeně je bezesporu národním pokladem.
Británie je proslulá odpoledním čajem. Jaký čaj máte nejraději a co si k němu dáváte?
Přiznávám, že tímhle možná občas zklamu hosty na ambasádě, ale během dne piju většinou spíš kávu. Odpoledne si ale rád dám šálek čaje v klasickém britském stylu, to znamená černý čaj, ideálně z Yorkshiru, s trochou mléka. A k tomu se hodí skoro cokoli sladkého. Kdybych si měl vybrat, sáhl bych asi po tradiční celozrnné sušence. Nebo rovnou po dvou.
K práci velvyslance patří časté oficiální večeře: jakou roli hraje jídlo při řešení diplomatických otázek?
Oficiální obědy a večeře jsou důležitou součástí diplomacie. Některé z nejlepších a nejotevřenějších rozhovorů se nevedou v zasedací místnosti, ale právě u jídelního stolu. Dobré jídlo dokáže vytvořit uvolněnější atmosféru, lidé se lépe poznají a často se dozvíte i něco zajímavého o zemi, ve které jste. Jídlo samo o sobě samozřejmě žádný diplomatický problém nevyřeší. Může ale pomoci vytvořit prostředí, ve kterém se lépe hledá společná řeč.
Zároveň může být jídlo i určitou zkouškou odvahy. I takové mám zkušenosti, ať už z Japonska, Argentiny, Keni, nebo Řecka. V takových chvílích se vyplatí sledovat, co dělají ostatní kolem stolu a doufat, že nic nepokazíte.
Zdroje: Autorský rozhovor, Magazín Aktuálně
