Co je ještě lepší, než když někdo dělá svoji práci dobře? Když ji dělá s láskou, vášní a zcela poctivě. A to je i případ Matěje Konečného, který je původně vyučený truhlář, řadu let pracoval v reklamě, ale pak se rozhodl splnit si sen, odstěhoval se z města, začal se učit jezdit na koni a nakonec se vrátil i k práci rukama. Už se však nevěnuje dřevu, nýbrž masu a kůži.
Co uděláte, když vám přijde do e-mailu dotaz: „Chtěla bys udělat rozhovor s kovbojem?“ Jakožto milovnice seriálu Yellowstone jsem nemohla být nadšenější.
Když jsem pak zjistila, že mottem kovboje Matěje Konečného je „Never Miss a Good Chance to Shut Up“, byla jsem na „povídání“ o to zvědavější. Ale když se má mluvit o tom, co má rád a co rád dělá, Matěj Konečný nemlčí. Je na něm naopak vidět, jak je do své práce zapálený. A i když je to kovboj, který má vlastní koně a má i americkou zkušenost s přeháněním stád, je to hlavně člověk, kterému nevadí tvrdá práce a dělá ji zásadně poctivě. Tak to zkrátka kovbojové mají, nechtějí se stydět před další generací.
Jak se vyučený truhlář dostal k sušení masa? Začínal jako truhlář, pak přešel do marketingu a reklamy, aby uživil rozrůstající se rodinu a mohl být po večerech s dětmi. Jakmile odrostly, začal si plnit i své sny. Učil se jezdit na koni, zkusil si v Montaně práci kovboje a ochutnal tam pravé jerky. A když se vrátil, začal sušené hovězí dělat sám. Nejdřív pro sebe, pak pro kamarády... Nakonec se zrodila značka ThreeMen a kromě sušeného masa (brzy plánuje také trhané hovězí) dělá i kožené výrobky. Sní o tom, že jednou bude chovat vlastní krávy a koně, vyrábět koňská sedla a možná i provozovat pojízdný gril, protože vaření je jeho vášní.
Jak se z muže z reklamky stal kovboj, který vyrábí sušené maso?
Kovboj jsem byl asi vždycky, i když jsem si na pár let odskočil do reklamy. Odmalička jsem si přál žít někde ve srubu na Aljašce, obklopený lesy a zvířaty. Do přírody jsem utíkal, kdykoliv to šlo, tam mě to bavilo nejvíc, pořád jsem něco kutil, vyráběl nebo stavěl.
Když pak přišly děti, stal se ze mě na čas „muž z reklamky“. Hledal jsem totiž rovnováhu mezi tím, jak vydělat dost peněz pro rodinu a zároveň mít dost času být s ní. Když děti odrostly a už mě nepotřebovaly každý den doma co nejdřív, řekl jsem si, že bych rád dělal něco, co mě bude bavit víc. Něco, co bude blíž řemeslu a zároveň jídlu, které bylo vždy mým koníčkem. Tak jsem reklamu pověsil na hřebík a vydal se za vlastním produktem.
Mnoho lidí sní o útěku z města na venkov. Vy jste to skutečně udělal.
I když jsme s rodinou bydleli v Praze, všechen volný čas jsme trávili venku: na výletech, na chalupě nebo někde v přírodě. O tom, že se jednou odstěhujeme z města, jsme se bavili dlouho, ale k samotnému rozhodnutí nám pomohl až covid. Tehdy jsme se přesunuli na chalupu a všechno sledovali zpovzdálí z lesa. Byl to pro mě jeden z nejhezčích časů: byli jsme spolu jako rodina, většinu dní trávili venku.
Když covid skončil, zjistili jsme, že se nám do města už moc nechce. Nakonec jsme našli dům, který je tak trochu kompromisem: do Prahy to máme čtyřicet minut a do lesa dvacet metrů. Máme blízko k přírodě, ale nemuseli jsme se úplně odstřihnout od všeho ostatního.
Kdy jste si řekl: Tohle už není „hra na kovboje“, ale skutečný život? Bylo to v Montaně, kde jste pomáhal s přeháněním stád dobytka?
Montana to určitě všechno nastartovala. Začínal jsem tehdy jezdit na koni a po pár trénincích mi zavolala kamarádka a trenérka, jestli s nimi nechci jet do Montany přehánět stáda koní na letní pastviny. Vůbec jsem si nemyslel, že na to mám a že to myslí vážně, ale řekla, že to zvládnu a že se o mě postará. První den v Montaně jsem ji viděl asi 3 minuty, než mi odcválala za splašeným stádem.
Rozhodnutí odjet do Montany za mě ale udělala moje žena, která byla snad ještě větší kovboj než tehdy já. Neváhala ani vteřinu: „Tak už konečně jednou nepřemýšlej, hoď věci za hlavu a jeď.“ Spíš než zkušenost z Montany to ale nakonec bylo to samotné rozhodnutí dovolit si dobrodružství. To byl začátek všeho...
Jak se romantická představa o kovbojském životě liší od reality?
V Americe je to vlastně jednoduché: koně tam máte, protože bez nich práce nejde dělat. Stejně tak klobouk, laso nebo chapsy. Není to stylizace, ani hra na kovboje, ale normální pracovní vybavení. Je to práce, kterou musíte mít rádi, ale věřím, že každý kovboj si večer rád sundá klobouk, natáhne nohy a dá si pivo.
My to tady máme trochu obráceně. Nejdřív musíme chodit do práce, vydělat na hypotéku, složenky, koně, sedlo a všechno okolo. A teprve potom si můžeme vzít klobouk, kovbojské boty, hodit sedlo na koně a na pár hodin si ten svět užít. Takže jestli je mezi romantickou představou a realitou nějaký rozdíl, tak asi v tom, že tam je to práce a tady spíš radost po práci. A já se snažím, aby se mi to propojilo.
Američané mají kovbojství skoro jako součást identity. Máme v Česku něco podobného?
Je pravda, že tam je kovboj součást folkloru a historie. Ale i my máme podobné archetypy: třeba trampy nebo skauty, komunity s obrovskou historií. V Montaně mi vyprávěli historku, jak tam přijeli trampové z Čech a u táboráku zpívali stejné písničky jako místní. Američani je znali, jen nerozuměli slovům, protože byly česky.
Ten kovbojský princip je vepsaný do každé skupiny lidí, která něco dělá ráda a dělá to společně. Je jedno, jestli jste vodáci, horolezci, cyklisti nebo šachisti. Když někdo něco dělá s opravdovým zápalem a věnuje tomu kus života, je to vlastně kovboj.
Rád vaříte a rád vaříte pro hodně lidí. Kdy jste si k vaření začal hledat cestu?
Jedno z mých prvních vaření bylo sushi. Moje žena, tehdy ještě přítelkyně, mi vyprávěla, jak chodila s někým, kdo jí dělal sushi a jí strašně chutnalo. A já samozřejmě řekl: „Jo, sushi? To umím. A určitě líp.“ Pak jsem se rozloučil, cestou domů koupil tři knížky o sushi a během pár dní si o něm všechno přečetl. Pak jsem přijel, sushi udělal a nedopadlo to vůbec blbě.
Od té doby vařím průběžně a pořád. Zjistil jsem, že je to ideální most mezi mnou a ostatními lidmi. Ne vždycky vím, o čem si s nimi povídat, ale když jim můžu uvařit a udělat radost, je to dobrý způsob, jak říct, že je má rád. Baví mě grilování, dlouhé vaření, velké kusy masa, věci, na které doma většinou není čas. Baví mě i fermentovat, nakládat a zkoušet nový věci. Nejradši mám ale chvíli, kdy ráno vstanu dřív než ostatní, zapálím gril a dám tomu čas.
Kdo jsou ThreeMen a jaká je vaše filozofie?
Název vznikl původně podle jedné westernové disciplíny (Three Men to Gate), kde jezdí tři kovbojové současně. Když jsem ho pak kreslil do loga, uvědomil jsem si, že do něj ukládám i vlastní představu o tom, jak by měl fungovat svět: pro mě jsou to generace lidí, které přicházejí po sobě. Člověk by měl žít tak, aby se před tou další generací nemusel stydět.
Indiáni mají krásné přísloví, že se máš o zemi starat dobře, protože ji máš půjčenou od svých dětí. A já to cítím podobně. Celá filozofie značky je o jednoduchosti, dnešní svět je zbytečně složitý – pořád se očekává, že budeme vstřebávat nekonečné množství informací, mít na všechno názor a o všem něco vědět. Na to nejsme stavění. Skrz svou značku tak připomínám sobě i ostatním, že člověk může žít v klidu a trochu víc podle sebe. A že dobré věci chtějí čas, úsilí a nejdou okecat.
Vyrábíte kožené výrobky i sušené maso. Jak jste se k tomu dostal?
Jsem původně truhlář, takže řemeslnou filozofii si nesu celý život. Ať už jsem dělal art directora, fotil, nebo se věnoval produkci v reklamě, vždycky jsem to bral jako řemeslo. A to má jasná pravidla. Když jako truhlář uděláte špatně židli, každý pozná, jestli je dobrá nebo ne: dá se na ní sedět, nebo nedá.
Tyhle principy jsem se snažil přenášet do všeho, co jsem dělal. Když jsem si pořídil koně, potřeboval jsem sedlo. A každá věc se občas rozbije. Začal jsem si drobnosti opravovat sám a zjistil jsem, že mám pořád docela šikovné ruce. Díky koním jsem se vlastně vrátil k řemeslu. Jen jsem místo dřeva začal pracovat s kůží. A nepřestalo mě to bavit. Pořád jsem na začátku, ale věřím, že je to záliba na celý život. A sušené maso vzniklo podobně: nasušil jsem první várku na výlet, pak druhou, pak větší. A ono to postupně vyrostlo samo.
Jaké je vaše sušené maso?
Moje sušený maso je zkrátka sušený. Dělám ho tak, jak chutná mně a lidem kolem mě. Když jsem našel chuť, která mi dávala smysl, začal jsem ho vyrábět z českých krav od českých farmářů. To je pro mě důležité. Myslím si, že maso by nemělo cestovat přes půl světa. Je dobré, když vyroste v zemi, kde se taky sní. Loni byl problém sehnat české maso, tak jsme radši zastavili výrobu, než abychom sáhli po jiné surovině. Přes některé hodnoty prostě nejede vlak.
Dělám jen jednu příchuť a komu chutná, ten si ho koupí. Komu nechutná, ten si najde jiné. Představuju si své zákazníky jako partu kamarádů, která spolu něco zažívá. Je jedno, jestli jsou na koních, na motorce, na kole nebo sedí večer u ohně. Já bych byl rád, kdyby moje maso patřilo do těch společných chvil, na které se vzpomíná.
Co vás na jerky baví? A jak se ladila receptura?
Dneska mě asi nejvíc baví chvíle, kdy si ho někdo koupí podruhé, protože to znamená, že mu chutná. Na začátku to bylo romantické: člověk krájel pár kilo masa, ladil koření, sušil malé dávky. Byl to skoro rituál. Dneska má jedna várka přes sto kilo masa a žádná romantika na tom není. Je to docela těžká práce. Kromě krájení na plátky je u nás všechno ručně a jsou to hodiny a hodiny dřiny.
Receptura se začala rodit v Montaně a Wyomingu, kde jsme si kupovali jerky jako svačinu, kde se dalo. Všechny značky, všechny příchutě. A já si zapamatoval, co mi chutná. Když jsme se vrátili domů, začal jsem dělat první várky. Snažil jsem se přiblížit jedné americké značce, kterou jsem měl rád. A postupně jsem si našel vlastní cestu, vlastní přístup a vlastní chuť.
Kdyby za vámi přišel dvacetiletý kluk a řekl, že chce opustit kancelářský svět a stát se kovbojem, co byste mu poradil?
Myslím, že dvacetiletý kluk nemá úplně co dělat v kanclu. Většinou ještě nemá závazky, omezení ani důvody, proč něco nezkusit. Spoustu těch překážek si stejně vytváříme sami v hlavě. Myslíme, že něco musíme, že máme plnit cizí očekávání. Ve dvaceti bych všechny tyhle věci házel za hlavu. Protože omezení, povinností a starostí přijde v životě ještě dost. Takže bych ho asi poplácal po zádech a poslal ho do světa.
Zdroje: Autorský rozhovor
