Neměla jediný slabý díl, třikrát získala titul pekařka týdne. A nakonec soutěž Peče celá země vyhrála. Eliška Hlaváčová je vynikající amatérská cukrářka, ale také farmářka hospodařící na statku v Doupovských horách. V rozhovoru se s námi podělila o cestu soutěží a odhalila, kdo je její největší inspirací.
Eliška Hlaváčová, vítězka soutěže Peče celá země, byla od začátku v pořadu nepřehlédnutelná. A to ze dvou důvodů: při pečení se jí mimořádně dařilo a navíc si na sebe vždycky nakládala víc, než ukládalo zadání. Nikdy porotu „neodbyla“ dezertem, který by nebyl propracovaný a plný různých cukrářských komponentů.
A také pro svůj výrazný vzhled: Eliška miluje líčení, které je pro ni formou sebevyjádření. Jak ale sama říká, je zvyklá, že lidé si na základě vizáže vytvářejí mylné představy, jaký daný člověk je a pak bývají v osobním kontaktu překvapeni. My můžete říct jediné – Eliška je skvělá! Skromná, cílevědomá, pracovitá a nade všechno milující svoji rodinu, pro kterou peče úplně nejraději, a to obyčejné věci, jako třeba kynuté buchty.
Právě o recept na buchty, které miluje její přítel Adam, jsme Elišku poprosili a najdete je v tištěném Apetitu, který na stáncích najdete od čtvrtku 19. března.
V něm se dočtete i řadu další věcí: Koho napadlo, aby se Eliška přihlásila do soutěže a jak vypadá její život na farmě? Nosí častěji šperky, nebo holinky? A jaké momenty jsme v televizi neviděli? Dá se vůbec na stres při natáčení připravit? A co bude teď, po výhře?
Dubnový Apetit právě vychází!
Vaše první pekařské dílo byl prý dort pro maminku ve 12 letech. Pečete od dětství?
Určitě mám v sobě od dětství vztah k vaření a pečení, hlavně od obou babiček – jedna pracovala v gastronomii a druhá se zase věnovala intenzivně pečení. Pečení u nás vždy pasovalo k ženské roli, k láskyplné péči o rodinu. Tyhle vzorce ve mně jsou a je pro mě přirozené v nich pokračovat.
Moje první výtvory v kuchyni byly kreace z kuchařky Kačera Donalda, občas jsme takhle pekly a vařily i se spolužačkami ze základky a maminka nebyla úplně nadšená, že dělám v kuchyni paseku. Postupně si to ale sedalo. Ten dort pro mamku, to ani nebyl dort, ale štrúdl na plech, který jsem nakrájela na kostičky a vyskládala do pyramidy, aby to dort trochu připomínalo.
Takže kreativita tam byla úplně od začátku, včetně toho netradičního řešení..
Určitě to takto odstartovalo. Víc jsem pak začala vařit a péct na vysoké škole. Mám za sebou bakalářská studia zootechniky na České zemědělské univerzitě, pak jsem pokračovala tamtéž oborem výživa a chemie potravin. Zájem o výživu se spojil s vařením a pečením. S mým partnerem a dalšími spolužáky jsme si pronajímali na kolejích kuchyňku a pekli jsme třeba vepřová kolena a žebra. Vlastně tam začalo i moje pečení kváskových chlebů. Když jsme se pak přesunuli na farmu, přidala se k tomu i cukrařina.
Pomohla vám chemie v cukrařině?
Chemie mě bavila už od základky a vlastně i díky znalostem z ní je moderní cukrařina pochopitelnější, protože je založená na chemických procesech. Chápete, jak se jednotlivé složky ovlivňují a proč se při pečení děje to či ono. Věci nemusíte tak zkoušet na koleni, ale tušíte, co bude fungovat.
Na svém instagramovém účtu předvádíte s dorty někdy úplná kouzla, necháte třeba část dortu shořet, je to jako divadelní představení.
Můj profil jsem pojala jako „neobyčejně obyčejný“. Tou neobyčejností se snažím trochu bourat předsudky, které jsou mezi lidmi pořád velmi zakořeněné – tedy to rychlé hodnocení na první pohled. Často se stává, že když je žena výrazně nalíčená, zajímá se o módu nebo má výrazný styl, lidé si ji hned zařadí do určité škatulky. Třeba že se spíš věnuje vzhledu než tomu, co umí.
Právě na tohle se snažím ve své tvorbě upozornit. Svoji vizáž, make-up i outfity využívám jako součást stylizace. Pomáhá mi to vcítit se do postav nebo příběhů, které pak přenáším do svých dezertů. Je to pro mě způsob, jak divákům ukázat, co všechno dnešní moderní cukrařina umožňuje a jak může být propojená s fantazií, estetikou i osobností tvůrce.
Na mém profilu se tak objevují různé stylizace – třeba šaty inspirované filmem The Hunger Games, dort v podobě trosečníka nebo chystaná hororová postava Annabelle. Všechno je to vlastně způsob, jak ukázat kontrast: že první dojem může být úplně jiný než to, co se skrývá uvnitř.
A ta obyčejná část?
Ta je pro mě možná nejdůležitější. Velmi ráda pracuji s lokálními a sezónními surovinami, ideálně takovými, které si sama vypěstuji nebo nasbírám. Říkám tomu malé přírodní bohatství. Jsou to často typicky české, ale trochu nedoceněné suroviny – například rybíz, rebarbora, ostružiny nebo špendlíky. Právě z nich se snažím vytvářet moderní dezerty a ukazovat, že i z těchto zdánlivě obyčejných věcí může vzniknout velmi sofistikovaná cukrařina.
Hezky to vystihují i moje nové dezerty ve formě „parfémů“, které budu postupně zveřejňovat na instagramu. Na první pohled není úplně jasné, co vlastně vidíte – evokuje to flakon parfému, ale uvnitř se skrývá velká pralinka složená výhradně z jedlých prvků. A právě v tom je ten můj princip: neposuzovat jen podle prvního dojmu, ale objevit, co se skrývá uvnitř.
Jaký díl soutěže byl pro vás nejtěžší?
Jednoznačně finále, kreativní výzva. Nešlo jen o složitost dortu, ale celkově o emoce. Já jsem bojovala po celou soutěž vnitřně s tím, že nejsem doma a partner musí zastávat moji roli. Od partnera jsem měla maximální podporu, každý večer jsme si po celou dobu soutěže volali a on vždycky říkal: „Vždyť je to jenom pár dní, pár týdnů, v klidu do dokonči a pak se zase vrátíš do svých kolejí“. I když jsem věděla, že je o děti dobře postaráno, špatně jsem snášela, že jsem rodinu „opustila“. Takže v závěru jsem se hlavně těšila, že to skončí. Ani vítězství nebylo moc vychutnané, dostavila se spíš úleva z konce. Fakt, že jsem vyhrála, mi začal docházet až později.
Ve finále ale byla rodina s vámi na místě.
Ano, ale bylo to možná o to těžší. Dceři byl v době natáčení rok a půl a těžko chápala, že ji jednu chvíli chovám, ale pak ji musím zase předat a jít dál. Synovi se už to dalo vysvětlit, ale jí ještě ne. Hodně plakala já jsem měla celou dobu na krajíčku. Jako vždycky jsem si navíc vymyslela, že finálový dort bude sestavený ze tří druhů korpusů, různých druhů krémů, křupavé vrstvy, prostě milionu komponentů.
Viděla jsem, že holky už obmazávají a finalizují a já teprve skládám korpusy na sebe. Nefungovala mi točna, krém jsem ve stresu nahazovala stěrkou jak zedník maltu. Těch pět hodin strašně rychle uteklo. Vyhlášení jsem si skoro vůbec nepamatovala, vnímala jsem hlavně, že dcera pláče a mamka s ní odbíhá ven. Finále jsem znova prožila až při sledování televize.
Máte nějaký cukrářský vzor?
Nemám vyloženě cukrářskou modlu, největší inspirací jsou moje babičky, hlavně přístupem, v němž cílem a největší odměnou je spokojená rodina. To je pro mě klíčové. Inspirace může přijít odkudkoli a většinou nečekaně. Třeba nápad na podobu karlovarského dortu vřídlo mi vnukly děti, když jsme si spolu hráli. Dortík z plastu děti postavily na dřevěné podstavce ze stavebnice a mě to najednou sepnulo – jasně, posadím vřídlo na sloupy kolonády!
Soutěžící říkají, že se v soutěži hodně naučili. Jaké znalosti si odnášíte?
Asi co všechno se dá v časovém limitu stihnout. Sama jsem to nechápala, když jsem se dívala na minulé řady a najednou jsem byla v roli soutěžící. A v tu chvílí si říkáte, že byste chtěli předvést něco nového, co v soutěži ještě nebylo. Dnes je moderní cukrařina dostupná, používají se komponenty a techniky, které před pár lety nikdo mimo profesionály neznal.
Už nad recepty přemýšlíte, jak to všechno spojit dohromady, předvést co nejvíce a současně to stihnout v limitu. V soutěži máte třeba šoker, já jsem si ale doma všechno vyzkoušela se stopkami v ruce jen s mrazákem. Za normálních okolností klidně děláte dort i tři dny, no a tady máte najednou pár hodin.
Co vás v při natáčení nejvíc překvapilo? Ve stanu jsou docela polní podmínky, je to jiné pečení, než v pohodlí kuchyně...
V průběhu natáčení mě překvapila spousta věcí. Jako divák si totiž často neuvědomíte, jak velký kus práce a kolik hodin příprav se za jednotlivými výzvami skrývá. V televizním vysílání pak vidíte výsledek sestříhaný do zhruba hodiny programu a samotné hodnocení třeba jen do několika minut, což je samozřejmě úplně pochopitelné – je potřeba dát prostor všem soutěžícím a vytvořit z toho přehledný pořad pro diváky.
Když jsem pak viděla odvysílané díly, uvědomila jsem si, jak snadné je pro diváka hodnotit na základě těchto krátkých úryvků. Ve skutečnosti ale předchází každému výrobku několik hodin práce, rozhodování, oprav a improvizací a také samotné hodnocení poroty je často mnohem širší, než kolik se do vysílání vejde. Je to přirozená součást televizní tvorby a naprosto chápu, že do finálního střihu není možné dostat všechno. Jen je dobré si uvědomit, že to, co vidíme na obrazovce, je vlastně jen malý výřez z mnohem delšího a komplexnějšího procesu.
Co vám soutěž nejvíc dala jako zkušenost? Šla byste do toho znova?
To je těžká otázka, protože i když víte, že to bude časově i jinak náročné, dokud to neprožijete, neumíte si to představit. Jenže kdybych si to uměla představit, asi bych do toho za své současné situace s tak malými dětmi nešla. Zároveň si uvědomuju, že je to fantastická zkušenost a příležitost, jaká se jen tak nenaskytne, takže ve výsledku bych nakonec neměnila.
Zdroj: Autorský rozhovor
