Jen málokterá otázka ohledně jídla je tak těžká jako: Jaké je jídlo vašeho dětství? To se pak svět zastaví, všichni se v myšlenkách teleportují o pár nebo více párů let do minulosti a začnou vzpomínat. Na jídlo, které jim maminka dělala, když byli nemocní, na prázdniny u babičky, na dokonalé pečené kuře, které tenkrát vnímali jako samozřejmost a dnes se marně snaží dosáhnout krustičky z minulosti. Jídlo dětství je zkrátka víc než jídlo...
První červen je den, který je odjakživa spojen s dětmi. „Odjakživa“ berte s rezervou, oficiálně Mezinárodní den dětí oslavujeme od roku 1950, ale to působí jako prehistorie... Každopádně je to den, který má upozornit světovou veřejnost na práva a potřeby dětí. Kdybyste se vašich dětí zeptali, zjistíte, že jsou to pravděpodobně hodně šťastné děti: řeknou, že mají právo na dárek a potřebují k večeři své oblíbené jídlo. A které to bude?
A to je otázka za sto bodů, protože dát jednomu jídlu nálepku „nejoblíbenější“, je závazek... Jen to zkuste. Já tuším, že mé děti by si na večer objednaly spaghetti carbonara, ale dlouze by přemýšlely, jestli je má dělat tatínek nebo maminka, od každého jsou totiž trochu jiné. A co bych si dala já, kdybych byla dítě? Sekanou od maminky. A podesáté bych se jí zeptala, jak přesně ji dělá. Pořád to zkouším, pořád doufám, že se mi jednou podaří ta perfektní konzistence a šťavnatost.
Jaké jídlo patří k dětství naší redakce?
Kuře na milion způsobů
Máme dnes možnost uvařit si doma téměř jakékoli jídlo a pokud je to komplikované, vyrazit do restaurace, kde to profesionální šéfkuchař zvládne během chvíle. Sky is the limit, nemusíme se držet při zemi a můžeme si dopřát mexickou, asijskou i australskou kuchyni. A stejně, když přijde na to nej jídlo, mnozí zvolí pečené kuře.
„Za jídlo mého dětství bych zřejmě označila pečené kuře na milion způsobů, protože babička pracovala v JZD, a tak jsme v mrazáku měli vždy nějaké v zásobě. Přiznávám, že mi už lezlo krkem – podobně jako malému Škopkovi králík ve Slunce, seno... Rodiče pekli kuře opravdu každý víkend, takže když jsem se odstěhovala, dala jsem si od něj několik let pauzu. Proto jsem svoje první celé kuře upekla až v pětatřiceti. Paradox je, že teď ho sama dělám pravidelně a konečně oceňuji, o jak skvělé a variabilní jídlo se vlastně jedná,“ říká Kristýna Ullrich, šéfredaktorka Apetitonline.cz.
Jídlo od babičky
Stanete se babičkou a vaše kuchařské dovednosti vyrostou na úroveň masterchefa? Skoro se to tak zdá, protože „jídlo jako od babičky“ je největší odměna. Ostatně Enoteca Maria, restaurace na Staten Island, kterou založil Jody Scaravella a kde se v kuchyni střídají místo profesionálních kuchařů právě babičky, je toho důkazem.
A potvrzuje to i zástupkyně šéfredaktorky Apetitonline.cz Lucie Allanová: „Přiznám se, že si na oblíbené jídlo z dětství nevzpomínám. Vlastně si myslím, že jsem žádné neměla, ale chutnalo mi prakticky cokoli, co vařila babička. Byla to jídla z pár surovin, rychle připravená, ale uměla je vždycky dobře dochutit. Vařila lokální kuchyni, jídla z brambor, zelí. Já dnes vyhledávám spíše lehčí kuchyni, hodně zeleniny, ryby. A ani v dospělosti nemám oblíbené jídlo. Miluju italskou kuchyni, ale ráda ochutnávám nové pokrmy, pokud to není sladké – to mě totiž neláká.“
A zkušenost s tím, že ne vždy chuť minulosti přenesete do současnosti, má redaktorka Veronika Straka. „Za mě bylo jídlo dětství určitě jakékoliv od babiček/stařenky. Rozhodně to jsou béleše s povidly a tvarohem, které stařka dělala ještě na starém šporheltě, tedy na kamnech. Já je nedělám, to prostě nejde ani udělat, snaha byla, ale ta chuť se nevyrovná té před X lety. Naše domácí strava se od té, kterou jsem já zažila jako dítě, hodně odlišuje, snad jediné, co tak klukům připravuju, jsou mrkvové šátečky s povidly neboli mrkvance a jednoduchá ‚letní’ buchta s drobenkou a jakýmkoliv ovocem, co zrovna doma je: rybíz, meruňky, jahody apod.“
A o tom, jak silnou vzpomínku umí jídlo vyvolat, je přesvědčená šéfredaktorka časopisu Apetit Jana Kopecká. „Holandský řízek! Jakmile ho vidím, okamžitě se v myšlenkách vrátím na prázdniny k babičce. Moje děti po něm netouží, takže ho zas tak často nedělám. Ale když už ho usmažím, musí k němu být klasický okurkový salát s octem a cukrem, to je pro mé děti taky nepotřebné retro, ale aspoň víc zbyde!“
Krupicová kaše a bazének másla
A zakončíme to pokrmem, který k dětství patří jako máloco. A zároveň umí rozdělit masy. Krupicová kaše.
Katka Kočičková, redaktorka časopisu Apetit za jedno ze svých jídel dětství považuje krupicovou kaši. A pak také bramborové škubánky a knedlíky s vajíčkem. Ano, chápeme, je těžké vybrat jedno. „Krupicovou kaši dělám stále: musí být spíš řidší a bez pucků, ale děti ji rády s kakaem, zatímco já v dětství dávala přednost cukru a skořici. Bazének másla ale platí pro obě verze. A škubánky moc nedělám, nevím vlastně proč, bylo to pro nás typické letní jídlo, které nám maminka vařila na chalupě: s kefírem a okurkovým salátem. Myslím, že si je teď hned budu muset udělat a předložit je i mým dětem. Ty se totiž trochu odrodily a mají radši pho bo než českou klasiku!“
A čím že taková lahoda jako krupicová kaše umí rozhádat i kamarády? Rozhodnou-li se dojít ke shodě v otázce: míchat, nebo nemíchat?
Zdroj: Apetit
