Když loni v červenci podlehla rakovině Marika Kučová, zlomilo to srdce nejen jejím nejbližším. Pozitivně naladěnou brunetku, která kolem sebe uměla až zázračně šířit pohodu a teplo domova, oplakávala i celá foodblogerská scéna a mnozí další, které její příběh zasáhl a kteří jí i třeba přispěli na léčbu. V těchto dnech vychází kniha Po Marice, na které s Maričiným mužem, Jiřím Kučou, spolupracovala novinářka Darina Křivánková.
Silný příběh manželů Kučových se smutným koncem jsem sledovala dlouho. Bavil mě jejich blog Kitchen Story, bavila mě jejich chalupa, bavili mě jako součást Gastrokroužku. Nevím, jestli dokážu přesně popsat, čím mě oslovili, ale zdálo se, jako by u nich byl svět v pořádku. Působili jako harmonický pár, ať už psali o jídle nebo sdíleli střípky ze své rodiny...
Když svěřili, čím Marika prochází, že bojuje s agresivní formou rakoviny, zasáhlo mě to jako mnohé další. Nepochybovala jsem, že se podaří vybrat dost peněz na to, aby máma dvou malých synů mohla odjet do Mexika a zde podstoupila speciální procedury. A kladla jsem si poté otázku, proč je život tak nespravedlivý, když Marika své nemoci 5. července 2025 podlehla.
Po Marice...
Nyní vyšla kniha Po Marice, která je složená z jejích deníkových zápisů i příběhu jí a jejího muže Jirky. Je to kniha, která vás zasáhne. Je to kniha o bojovnici, která uměla lásku dávat i přijímat. Kniha o ženě, kterou nešlo nemilovat. Autorem je Maričin muž Jiří Kuča a novinářka a spisovatelka Darina Křivánková.
Jiří Kuča: „Teď vím, že kniha má další přesah.“
Jací manželé v kuchyni jste byli?
Byli jsme hodně sehraní. Každý si časem vytvořil okruh jídel, která vařil a na která se specializoval. Marika hodně pekla a měla ráda rychlé recepty, které jí nezabraly příliš času. Já jsem zase pečení moc nemusel a měl jsem rád složitější a delší recepty. Když jsme měli nějakou zakázku pro časopis nebo klienta, já jsem vařil téměř všechno a Marička pak jídlo servírovala, stylovala a fotila. A já to pak všechno sepisoval.
Vařili jste spolu rádi nebo jste se střídali?
Vařili jsme spolu rádi a často. Hlavně pro kamarády a rodinu. Ale i tady jsme měli jídla rozdělená a každý se věnoval tomu, co mu šlo nejlépe.
Co je váš mistrovský gastro kousek a co byl Maričin?
Marička vždycky říkala, že mi jde asijská kuchyně, domácí demi-glace omáčka se steakem nebo třeba pizza na grilu. Marička uměla skvěle péct, tak bych vybral asi nějaký její dort nebo brownie.
Jaké jídlo bylo to vaše? Společné, oblíbené a milované?
Myslím, že jsme nikdy neměli nějaké naše jedno oblíbené a milované jídlo. Milované byly vždycky společné chvíle u velkého stolu. Ať už s rodinou, přáteli nebo jen my dva sami, když se poštěstilo. Šlo o ten společný moment, kdy jste všichni u stolu a můžete si povídat a sdílet dobré jídlo. Ať to bylo cokoliv.
Bylo jídlo, které Marika milovala a vy ne? A naopak?
Já miluju bryndzové halušky. Ty ale byly na Maričku vždy hodně těžké. A Marička zase milovala kulajdu. Tu jsem pro ni pokaždé dělal já, protože ona sama to vždy odflákla, aby to měla rychle uvařené. A taky nakládané houby ve slaném nálevu. Pamatuju si, jak ten slaný nálev z hub vždy i pila, z toho mi běhal mráz po zádech.
Co pro vás jídlo znamenalo?
Jídlo znamenalo a stále znamená spojovací prvek. Miluju, když sedí celá rodina u stolu, štěbetá se a ruce se natahuji pro jednotlivá jídla na stole. To sdílení je krásné.
Jaké jídlo mají rádi vaši synové, Bertík a Elí?
Kluci milují vietnamské Bun Bo nam bo, po tom by se mohli utlouct. Vede taky pizza. A potom takové ty klasiky jako všechny děti: řízek a hranolky.
Které jídlo byste označil za comfort food. Byly by to ony palačinky, o kterých se píše i v knize?
Ano, palačinky, vafle nebo třeba lívance. To jsou přesně ta jídla, která ve mě vyvolávají nekončící rána a stůl zalitý sluncem. Vybaví se mi dětský smích, vůně kávy a čerstvých palačinek. Ty Marika nechala vždy dělat mě, mám je hodně tenké a křupavé. Marička se zase zaměřovala na lívance.
Kdy jste si řekl, že by měla kniha Po Marice vzniknout?
Měl jsem tu myšlenku někde vzadu v hlavě, protože sama Marička o tom kolikrát mluvila, že by chtěla tu zkušenost posunout dále. Ale nevěděl jsem, jak to uchopit, tak jsem to moc neřešil. Ale když mě oslovil Albatros, tu myšlenku jsme více rozvinuli a Darina na to kývla, věděl jsem, že to udělat musíme. Nebyla žádná překážka, proč to neudělat
Pro koho jste knihu Po Marice spolu s Darinou psal?
Psali jsme to pro lidi, kteří nás podporovali a sledovali celou naši cestu od blogu, přes chalupu, až k rakovině. Teď vím, že ta kniha má další přesah. Může pomoct lidem, kteří si procházejí těžkým obdobím. Může jim ukázat směr, cestu, smysl toho jít dál. Aby věděli, že i v těch nejčernějších dnech je vždy světlo na konci tunelu. Jen je to o tom chtít a uvědomit si, že život je strašně krásný. I když není fér. Marička sama kolikrát říkala, že i přes rakovinu prožívá to nejšťastnější období života.
Pro Mariku Kučovou byla její rodina vším a se zákeřnou nemocí bojovala ze všech sil:
Darina Křivánková: „Sakra, kdo tohle režíruje?“
Jak probíhala (spolu)práce na knize Po Marice?
Když mě Jirka oslovil, tak jsem na to samozřejmě kývla. Ale dalo mi pak práci najít vhodný přístup, vymyslet, jak Maričin příběh co nejcitlivěji pojmout. Nejdřív jsem se scházela s Jirkou a vyprávěli jsme si. Pak mi dal Maričiny deníky.
Ty tvoří velkou část knihy a jsou opravdu silné...
Marika si začala deník psát v den, kdy si nahmatala bulku, což byly shodou okolností Jirkovy narozeniny. Nepsala zápisky rovnou se záměrem pozdějšího použití v možné knize, ale s Jirkou se mnohokrát bavili o tom, že by ten příběh nějakým způsobem chtěli poslat dál.
Nebylo hned jasné, zda a jak je použiji, ale ve chvíli, kdy jsem si celý deník přečetla, tak jsem nejsilnější výpověď viděla v tom, že začíná stručnými zápisky na dva až tři řádky, ještě poměrně optimisticky, postupně to během roku bobtná a výpověď je čím dál emotivnější. Je tam vidět obrovský skok v náhledu na svět, na svoji situaci. Ten vývoj mi přišel úplně nejzásadnější a i proto jsem se rozhodla, že tam deníky nechám tak, jak jsou, kompletní od prvního do posledního zápisu.
Deníky tvoří jednu linii. Co tvoří druhou?
Jirkovo vyprávění. Začali jsme od chvíle, kdy se poznali, abychom mohli ukázat, jak se jejich vztah vyvíjel. A já do toho občas vstupuji krátkými komentáři, abych dodala kontext. Snažila jsem se proplést dohromady deníky s Jirkovým vyprávěním, aby vznikla chronologická linka.
Jak na Mariku vzpomínáte?
Marika je pro mě jeden z nejhodnějších lidí, jaké jsem kdy poznala. A „hodná“ myslím jen v tom dobrém. Byla v ní obrovská vlídnost a něha. Navždy pro mě bude synonymem pro to, jak může člověk kolem sebe šířit krásno. Byla pověstná tím, že se vždycky uměla hezky obléknout a všechny věci kolem sebe hezky uspořádat. A co jsem na ní měla moc ráda, tak to, jak si vždy uměla zjednat, co chtěla – důsledně a laskavě.
Poznaly jsme se díky Gastrokroužku, pak mě Jirka s Marikou oslovili, jestli bych jim needitovala kuchařku, já jsem zase Mariku oslovila, zda by nedělala story do časopisu, který jsem vedla. Byly jsme v průběhu let stále v kontaktu a já se mohla vždy spolehnout, že cokoli udělá, bude perfektní. Krásným, nenásilným, příjemným způsobem...
A i proto si pořád říkám: Sakra, kdo tohle režíruje?
Zdroje: autorské rozhovory
