Soutěž Peče celá země ukazuje, kolik talentovaných a zapálených cukrářů v Česku máme. A kromě vítězů mnohdy zviditelní i další talenty. Jedním z nich je soutěžící z třetí řady Martin Šlenc, kterého znáte nejen jako jednoho z finálové dvanáctky, ale také jako součást oblíbeného tria Sladká trojka, které utvořil s Vojtou Vrtiškou a Terezou Olbrichtovou. Jaká byla Martinova cesta k pečení a o čem sní?
Cesta Martina Šlence k pečení a cukrařině začala, když se přestěhoval z Ústí nad Labem do Prahy a chyběly mu sladké pochoutky, na které byl zvyklý z domova od své babičky: nedělní buchty ke kávě a narozeninové dorty bývaly nedílnou součástí jeho dětství.
A protože je to muž činu, rozhodl se tradice udržet. Začal s jednoduchými recepty a jak skončil už víte: nakonec se na doporučení kamarádky přihlásil do soutěže Peče celá země. A dnes? Spojení dlouholetých lektorských zkušeností ze zaměstnání u mobilního operátora a nadšení pro pečení se ukázalo jako ideální kombinace začít lektorovat cukrářské kurzy. Kromě toho ho baví i moderování...
Martine, v televizi právě běží čtvrtá řada Peče celá země. Jak vy na soutěž vzpomínáte?
Na Peče celá země vzpomínám rád. A teď v souvislosti se čtvrtou sérií se mi vzpomínky vrací o to víc. Bylo to asi zatím nejkrásnější období, co jsem zažil. Přitom jsem nikdy neuvažoval, že bych se přihlásil. Ale vzhledem k tomu, že jsem do druhé série přemluvil jít kamarádku, která se dostala do TOP 12, tak ona mi to „vrátila“ a donutila mě se přihlásit do té třetí. Sám bych asi přihlášku nikdy neposlal. Ani mě to vlastně nenapadlo, jen si pamatuji, jak jsem vždy rád poslouchal, když vyprávěla své zážitky z natáčení.
Nakonec jsem tedy přihlášku poslal, ale bez ambice, že by mě pozvali na casting. Ale stalo se a po prvním castingu jsem si říkal: „Tak aspoň jsem to zkusil.“ Pak přišel druhý casting, kde jsem si tedy už říkal: „Ty jo, mě by asi bavilo být před kamerou a zjistit, jak to celé vůbec funguje“. A přesně jsem věděl, že jestli mě tam něco dostane, tak je to moje upovídaná pusa a to, že se nebojím mluvit. Nakonec jsem si moc přál, aby to vyšlo a zavolali mi. No a vyšlo! A já si mohl užít pár dní ve stanu.
Co vám to dalo? A šel byste do toho znovu?
Dalo mi to především krásné vzpomínky a taky možnost o tom vyprávět. Dalo mi to možnost mít kurzy. Ve stanu při natáčení se nedá nic moc naučit, ale nejvíc jsem se naučil před natáčením. To máte zhruba dva měsíce na to vymyslet, sepsat, „odpéct“ a nafotit výrobky z osobní a kreativní výzvy. To je období, kdy se hodně učíte.
Já třeba vůbec neznal Jelly cake. To si běžně doma lidi nepečou na oslavy... Nebo jsem neuměl stavět věž z eclair. Takže spoustu věcí jsem se naučil právě přípravou receptů na natáčení, kdy znáte zadání osobní a kreativní výzvy, takže máte možnost si na to připravit dopředu. A to je období, kdy studujte spoustou nových technik a postupů. A je to období, kdy se na to nejde vykašlat a říct: „Tak o víkendu se na to kouknu“. Je tam jasný termín odevzdání a musíte to stihnout.
Když se řekne Sladká trojka... Jaká trojka spolu s Vojtou Vrtiškou a Terezou Olbrichtovou jste? Čím vás kolegové nejvíc baví?
Spojuje nás humor a pečení. Odlišují nás naopak naše povahy: každý jsme úplně jiný. A to si myslím, že je super. Oba dva obdivuji za výdrž na sociálních sítích, protože točit videa a sdílet každou chvilku něco, je věc, co bych se potřeboval naučit. Vždy od nich „schytám“ za to, že nic nesdílím, a doporučí mi, abych něco dělal.
Mluvil jste o výzvách v soutěži. Co je největší cukrářská výzva pro vás osobně?
Smysl pro detail a trpělivost. Protože každý kousek musí být stejný, symetrický. A i proto bych asi nemohl dělat někde ve výrobě a pak mít zákusky ve vitríně. U mě to by bylo asi ve stylu „každý pes jiná ves“, to by si nikdo nekoupil. V tomhle třeba velmi obdivuji naši Míšu Landovou: když se rozdělovala cukrářská trpělivost a smysl pro detail, tak Míša stála ve frontě přede mnou a vybrala i můj příděl.
Pomohla vám vaše práce trenéra a lektora u mobilního operátora v něčem při soutěži?
Myslím že ano. Pomohlo mi ale nejen to, že školím a celý den mluvím. Svou roli určitě mělo i to, že jsem asi 12 let hrál divadlo. A vlastně jsem na to i sázel! Pokud jsem něčemu věřil, že mě dostane do té dvanáctky, tak to byla právě prořízlá pusa. Proto se i teď občas věnuji moderování. Mohl jsem například tři dny moderovat program na Prague Sweet Festu a zjistil jsem, že je to další věc, která mě velmi baví a naplňuje. Rád bych se i tomu věnoval více.
Když se podíváme zpátky do minulosti: Jaká cesta vedla k tomu, že si nyní plníte svoje sladké sny?
Určitě přes Peče celá Země. Tam jsem šel právě proto, abych si splnil sen spojit cukrařinu s lektorováním. A podařilo se mi to: vedu teď cukrářské kurzy ve dvou akademiích.
Kdy jste vůbec s pečením začal? A stále nejraději pečete pro sebe, protože nevěříte, že by to chutnalo i ostatním?
S pečením jsem začal, když jsem se osamostatnil: to mi bylo nějakých 20 let. Ale v úplných začátcích jsem spíš sestavoval hotové či koupené komponenty, pomalu se učil a zkoušel péct. Vlastně stále jsem ten typ, co si primárně peče pro sebe, protože pořád někde v hlavně mám: „Co když to nebude chutnat?“ A vždy mám takovou tu „Pelíškovou“ potřebu říct, když někdo něco ochutnává: „No moc se mi to nepovedlo. Umím to líp. Bývává lepší.“ Ale jsou to jen pocity a asi to fakt někdy umím dobré.
Teď jsem třeba dělal novou příchuť vaječného likéru, který vždy dávám kamarádům před Vánoci, a jedna obdarovaná mi volala, jestli mám ještě jednu lahev doma, že by si klidně i koupila, protože jim doma moc chutná. To mě potěšilo, protože jsem se klasicky bál, že to nikomu chutnat nebude.
Je dobré si jednou za čas udělat malý test sebevědomí, na který jsem letos přišel: koupil jsem si vánočku z jednoho pražského pekařství, abych ochutnal. A zjistil jsem, že ač je to „značkové pekařství“, tak mi jejich vánočka nechutnala. A to si vždy řeknu: „Aha, tak já to nemám úplně nejhorší.“
Jaký dezert je pro vás dětství a co jste sám pekl jako první? Jak jste se od pudinkem politých korpusů dostal k makronkám?
Pro mě je dětství nedělní buchta na plech, která byla každý víkend. Pak jsou to v různých podobách osvědčené klasiky jako strouhaný tvarohový koláč, hraběnčiny řezy nebo letní kynutý koláč s tvarohem a ovocem. A pak určitě babiččino pečení: koblihy, vánočky a její dokonalé tvarohové šátečky. A na poslední zmíněnou už má vzpomínku i mé okolí a o recept se s vámi dneska rád podělím.
Koláčem na plech jsem začínal, protože to bylo to, co jsem znal. A postupně jsem začínal experimentovat a učil se i vzhledově lákavější výrobky. Tehdy jsem své výtvory sdílel na Facebooku a vždy mě bavilo číst pochvaly, jak to hezky vypadá, že jsem šikovný apod. Vlastně díky pochvalám jsem se dostal až k makronkám. Potřeboval jsem si dokazovat, že zvládnu víc a víc.
Učil jste se sám nebo jste odněkud čerpal informace a inspirace? Kdo je přítel na telefonu?
Učil jsem se metodou pokus-omyl. Ale inspirovaly mě i tehdejší pořady o vaření. A pak se k tomu přidal internet a další, třeba i pečicí, pořady. Nejvíc teď asi konzultuji se zmíněnou kamarádkou Verčou (pozn. Veronika Křízová, kterou na instagramu najdete jako @cross_cake), která byla ve druhé sérii Peče celá země. Probíráme spolu recepty a postupy, vzájemně se štelujeme k pečení a sdílení na sociální sítě.
Jaká je vaše nej surovina a technologie? A co je strašák?
Nej surovinu asi nemám, ale posledních pár let mě baví koření, hlavně v kynutém těstě: muškátový oříšek, hřebíček a badyán. A tím pádem je asi má nejoblíbenější technologie kynuté těsto. A mým největším strašákem jsou stále makronky a pralinky,
Co pečete nejraději?
Nejraději peču ty klasiky, na které mám vzpomínky. A pak je to určitě cukroví, vánoční období mám nejraději. Jsem hrdý na to, že jsem nevzdal boj s makronkami, stále se snažím a stále vyhazuji upečené piškoty místo makronek.
Koho byste někdy rád na pečení pozval? S kým byste si rád „zapekl“, protože by vás hodně naučil a nebo by vás výborně pobavil?
Já bych na pečení pozval znovu naší partičku z Peče celá země, abychom si znovu zapekli společně. A přizval bych rád i někoho z nové série: tam mám pár vybraných osob, se kterými si myslím, že by mě pečení moc bavilo. A pak bych si rád i zapekl s Míšou Landovou, protože by s ní byla velká sranda. Já mám moc rád Míšin humor, takže to bych u pečení bral.
O čem sníte, jaké máte plány?
Já nemám žádný hlavní sen, spíš tomu říkám myšlenky, které nikdy neuskutečním. Na ty mi asi chybí odvaha. Takovou myšlenku jsem například měl na vlastní cukrářskou akademii nebo kavárnu, nebo na přihlášení do Zrádců. Ale na nic z toho nemám odvahu to zrealizovat. A pak mi náhodně přijdou do cesty jiné věci jako třeba ono moderování, u kterých si řeknu: „Ty jo, to je super a baví mě to.“
Takže uvidíme, co mi zase život dál přinese.
Martinovy tvarohové šátečky
Ingredience na těsto: 400 g hladké mouky, 250 g másla, 1 balíček sušeného droždí, 3 žloutky, 10 g cukru krupice, 120 g mléka, 3 g soli
Náplň: 250 g tvarohu v kostce, 50 g lučiny, 80 g zakysané smetany, 70 g cukr moučka, semínka z 1/2 vanilkového lusku, kůra z 1/2 citronu
Na dokončení: 100 g rozpuštěného másla smíchaného se 100 g rumu, moučkový cukr na obalení
Postup:
- Všechny suroviny na těsto dejte do mísy, studené máslo nastrouhejte na hrubo na suroviny a zpracujte těsto.
- Pozor, tohle těsto se nenechává kynout! Ihned po zadělání jej vyválejte a vykrájejte na čtverečky. „Já dělám zhruba 5x5 cm,“ doporučuje Martin.
- Všechny suroviny na náplň smíchejte. Šátečky plňte ochuceným tvarohem a rohy spojte k sobě a vytvořte šáteček. Ty skládejte vedle sebe do pekáčku a pečte na 180 °C asi 20 minut do zlatova.
- Ihned po vytažení přelijte máslem s rumem.
- Nechte vychladnout a obalte v moučkovém cukru.
Zdroj: Apetit, Peče celá země, Pecivalecek.cz
