Martině Ptáčkové ještě není ani třicet let a už toho opravdu hodně dokázala. Je osminásobnou mistryní světa v bojových sportech, uspěla v soutěži StarDance, napsala dvě knihy, kde mimo jiné otvírá téma šikany, a aktivně se zajímá o mezinárodní vztahy. My považujeme za velmi inspirující její přístup ke stravování a vnímání těla.
Do roku 2024 znali Martinu Ptáčkovou všichni, kdo se jen trochu orientovali v oblasti bojových sportů. Od podzimu téhož roku ji zná celá republika, protože se s tanečníkem Dominikem Vodičkou probojovala až do semifinále soutěže StarDance, kde si získala sympatie široké veřejnosti.
Nás baví jako žena mnoha tváří: byla princeznou bojovnicí, bojuje proti šikaně, například knihou Padouch a já, nebo dělá modelku pro svatební editorialy. K tomu má velmi zdravý přístup k jídlu a životnímu stylu obecně. Posuďte sami...
Martino, co pro vás znamená žít zdravě?
Zdravý životní styl je pro mě důležitý hlavně v tom, abych se cítila dobře fyzicky i psychicky. Dřív jsem měla kvůli vrcholovému sportu hodně přísné diety, a upřímně, asi si tím projde skoro každý profesionální sportovec. Ale dlouhodobě to podle mě není úplně zdravé pro hlavu ani pro běžný život. Dneska už to mám nastavené jinak: jím v podstatě všechno a snažím se o rovnováhu, chci být šťastná a spokojená. Radši budu na pláži „trpět“ v plavkách s dortem v žaludku, než si celý život všechno zakazovat. Život je podle mě moc krátký na to, aby člověk neustále řešil každé sousto.
Určitě se můj pohled na jídlo změnil i s věkem: dřív jsem na sebe byla mnohem přísnější, dnes víc poslouchám svoje tělo a beru jídlo i jako radost, ne jen výkon nebo čísla.
Máte moc hezký přístup k jídlu a vnímání svého těla, ale stane se i vám, že se sebou nejste spokojená?
Takové období má asi každý a je normální, že člověk není sám se sebou pořád stoprocentně spokojený, to ani není reálné. Důležité ale je, aby v tom nezůstal dlouho a nenechal se tím úplně pohltit. Mně hodně pomáhá zaměřit se na to, co můžu ovlivnit: trénink, režim, nastavení hlavy, práce na sobě. A taky si připomenout, co už jsem zvládla, protože člověk na to někdy zapomíná. Spokojenost není stav, který jednou získáte a máte ho navždy, je to spíš práce na sobě a přístup k životu.
Co nesmí chybět ve vašem jídelníčku, jaká pravidla dodržujete?
U mě už to dnes není žádná extrémní dieta, spíš životní styl a nastavení, které mi dlouhodobě vyhovuje. Po letech ve vrcholovém sportu jsem pochopila, že nechci žít ve stresu z jídla nebo si pořád něco zakazovat. Chci se cítit dobře, mít energii a zároveň si život umět užít. Snažím se jíst normálně a vyváženě a určitě mi v jídelníčku nesmí chybět kvalitní jídlo, dostatek bílkovin, zelenina a pravidelnost, protože tělo sportovce potřebuje fungovat. Ale zároveň si dám klidně i dort nebo něco, na co mám chuť. Nemám ráda extrémy.
Moje největší pravidlo je asi rovnováha a zdravý rozum. Když člověk pořád jen drží diety a omezuje se, dlouhodobě ho to podle mě spíš psychicky vyčerpá. Pro mě je důležité být zdravá, silná a zároveň spokojená sama se sebou. Klidně si dám něco sladkého nebo cokoliv, na co mám chuť. Nemám ráda zákazy, protože pak na to člověk myslí ještě víc a dlouhodobě to stejně většinou nefunguje. Jídlo by nemělo být stres, ale normální součást života.
Vaříte ráda? Co jsou vaše milovaná jídla, případně i guilty pleasure?
Vaření moc ráda nemám, spíš to nechávám na příteli. Já si radši jídlo užiju jako ochutnávání, než že bych trávila čas u plotny. Mám ráda, když můžu zkoušet různá jídla, klidně i hodně netradiční. Třeba v Uzbekistánu mi chutná beran, obecně mě baví poznávat místní kuchyni, když někam cestujeme. Na jídelníčku jsem měla fakt hodně věcí: různá vajíčka od různých savců, různé druhy masa, ale i úplně zvláštní věci jako hmyz nebo netradiční speciality, které bych doma asi nejedla každý den, třeba losí guláš nebo beraní žaludky.
Naše rodina se při vaření ráda inspiruje Apetitem a máme i spoustu receptů po babičce, které jsou naším rodinným dědictvím – třeba její proslulé kuře.
Jste vrcholová sportovkyně, měnil se ale váš přístup k pohybu a sportu?
Sport a pohyb jsou pro mě strašně důležité, a vlastně se mi to v čase nezměnilo, jen se změnil pohled na to, jak k tomu přistupuju. Dřív to bylo víc o výkonu a disciplíně, dneska víc o tom, aby mi to dávalo smysl, bavilo mě to a cítila jsem se dobře. Blízké jsou mi samozřejmě bojové sporty, protože mě formovaly, ale nemyslím si, že jsou pro každého. Každý člověk má jiný typ pohybu, který mu sedí.
Svým vrstevnicím bych doporučila hlavně najít si sport, který je bude bavit natolik, že u něj vydrží. Může to být běh, fitness, tanec, bojové sporty, plavání… cokoliv. Důležité není, aby to byl „nejlepší“ sport, ale aby byl dlouhodobě udržitelný.
A co další způsoby péče o tělo i duši?
Pro mě už to dávno není jen o sportu. Jasně, pohyb je základ, ale stejně důležitá je i regenerace a psychická pohoda. Hodně mi funguje obyčejný klid: vypnout hlavu, být s lidmi, se kterými se cítím dobře, nebo mít chvíli jen pro sebe. Někdy je to úplně jednoduché: procházka, dobré jídlo, spánek, netlačit na sebe. Tohle je ale něco, s čím bojuji stále. Pořad na něco myslím a hlava mi jede. Není jednoduché být Martina a na chvíli se vypnout.
Bojové sporty mnozí vnímají jako mužské. Musela jste někdy svou ženskou stránku schovávat, aby vás lidé brali vážně?
Na začátku jsem určitě vnímala, že okolí bere bojové sporty jako „spíš mužskou věc“, na ženskou se v tomto sportu lidi dívají s překvapením nebo pochybností. Ale upřímně? To mě spíš motivovalo než zastavilo. Nikdy jsem ale neměla pocit, že bych musela skrývat svou ženskost, aby mě někdo bral vážně. Naopak si myslím, že respekt si člověk nevybuduje tím, že něco potlačí, ale tím, co umí, jak pracuje a jaké má výsledky.
Dneska už se to hodně změnilo. Lidi víc chápou, že síla a ženskost se nevylučují. A já to vnímám tak, že každý by měl být hlavně sám sebou, bez ohledu na stereotypy. Nesetkávám se příliš často s tím, že by mi někdo do očí řekl: Ty na to nemáš! nebo Jsi holka, nemáš tady co dělat. Pokud by nějaká taková situace nastala, dotyčnému to vrátím. Přece se nebude schovávat, maskovat, a potlačovat to, jaká jsem, kvůli ostatním.
Dáte nám naději a svěříte, zda je něco, v čem jste absolutně nedisciplinovaná?
Mám ráda, když si věci dělám po svém a řídím se hlavně tím, co mi dává smysl. Když mi někdo radí něco, s čím se neztotožňuju, tak to většinou neposlouchám a stojím si za svým. Někdy to způsobuje problémy, třeba když je to váš šéf, ale pro mě je důležitější zůstat věrná sama sobě. I když to někdy znamená komplikace nebo nesouhlas s okolím, vnitřně cítím, že horší by bylo jít proti sobě jen proto, abych vyhověla ostatním.
Zdroj: autorský rozhovor
