O Portugalcích se traduje, že za jídlo utratí polovinu domácího rozpočtu a potřebují-li šetřit, raději se uskromní jinde, než aby se vzdali návštěvy oblíbené taverny či restaurace, kde v širokém kruhu probírají novinky a drby. Co dalšího je typické pro střední Portugalsko, zjišťovala novinářka Lucie Šilhová.
„Portugalci nechodí na víno do podniků, pijí ho doma,“ překvapuje mě další informací z gastroživota národa obývajícího západní část Pyrenejského poloostrova paní Pereira da Fronseca, čtvrtá z generace vinařů, jež hospodaří v nádherném prostředí rodinného podniku Quinta do Snaguinhal. Udiveně vrtím hlavou, vždyť Portugalsko je zemí skvělého vína!
„Můj dědeček zásoboval vínem místní odběratele, my už jsme obsáhli celý svět,“ vypráví s hrdostí v hlase rázná dáma, zatímco nás provází po vinařství. Je vzdálené půl hodinky jízdy od Lisabonu, ale jako byste se ocitli v jiném světě. Terasovité zahrady nezapřou svůj věk – oněch téměř dvě stě let od chvíle, kdy byly založeny, jim dodává důstojnost a kouzlo.
- Lahodnou chuť vína má na svědomí unikátní poloha vinohradů – blízký Atlantický oceán přináší svěží chuť, okolní hory půdu chrání před větry a vysušením, takže je víno plné a bohaté.
Dobré víno za pět eur
Bohatá je i rodina Pereiura da Fronseca, i když jinak než v běžném smyslu slova. Majestátní vinařské ‚panství‘ se pyšní udržovanými původními kamennými budovami, které skrývají nespočet pokladů. Najdete tu jednu z prvních palíren v regionu, s mohutnými sloupovými měděnými destilačními přístroji.
- V žulových sklepích vás zase ohromí obrovské dřevěné lisy, jeden pochází dokonce z roku 1871, čímž se řadí mezi unikáty Pyrenejského poloostrova. Díky rodinné kapli je malebné vinařství též vyhledávanou svatební destinací. A to nejen mezi Portugalci.
- Na rozloučenou dostanu od vinařky důležitou radu: „Ideální cenová hladina pro opravdu dobré víno je zhruba pět eur. Neříkám, že ta dražší nemohou být ještě lepší. Ale ve většině případů si připlácíte spíš za marketing.“ Vinaři asi vědí, co říkají – podobně se o ceně vína vyjadřovali i vinaři ve francouzském Bordeaux, kam jsem zavítala před dvěma lety. Že ve státě na jihu Evropy narazíte v každém městě či vesnici na trh s místní produkcí, nikoho nepřekvapí.
- Trh ve městě Caldas da Rainha je ale unikátní. Funguje totiž na stejném místě už od 15. století. Podle legendy královna Leonora dovolila místním zemědělcům, aby na náměstí prodávali svoje výdobytky. A i když neexistuje žádný zápis ani oficiální listina, které by legendu potvrdily, fakt je ten, že prodej květin, ovoce, zeleniny, marmelád, sýrů, uzenin a dalších místních produktů probíhá pod širým nebem sedm dní v týdnu více než pět set let. Bez jediného dne přerušení!
Kavárna v kostele
„Bez návštěvy portugalské taverny bys jen těžko poznala naši kuchyni,“ říká průvodce Ivo Soares a už mě od tržiště kormidluje směrem ke Casa Antero Restaurant. Než se stačím v útulné místnosti rozkoukat, na stole přistávají talíře se vším, co je pro zdejší kuchyni typické.
- Bacalhau neboli treska, špenát v listovém těstě, kousky vepřového masa, rýže, kuřecí vnitřnosti upravené v hotovou delikatesu, čerstvé krevety, jen lehce orestované na česneku, dušené houby, mušle na víně a… všudypřítomná míchaná vejce. Chutnají jinak než naše, tradičně tady přidávají kukuřičnou mouku, čímž vznikne plnohodnotné jídlo.
Oceán pak může za to, že zdejší strava je složená zejména z ryb a darů moře, které tvoří asi padesát procent jídelníčku. Portugalci jsou prý v jejich konzumaci první na žebříčku Evropské unie. Kromě ryb narazíte na vepřové maso a drůbež.
- Husy ale Portugalci nejedí, považují je za okrasné ptáky stejně jako my labutě.
- V minulosti, kdy Portugalsko bývalo chudým regionem, se často vařila hustá caldo verde – zelená polévka z rozmixované cibule, brambor, kapusty, olivového oleje a česneku.
- Kdo na to měl peníze, mohl přidat pár plátků vepřové klobásy.
- Polévka, která se konzumuje studená i teplá, dnes nesmí chybět na stole při žádné slavnostní příležitosti.
- Vrcholem portugalského jídelníčku jsou dezerty, které se v různých obměnách skládají nejčastěji ze dvou hlavních ingrediencí: žloutku a cukru. Má to své opodstatnění, střední Portugalsko bývalo duchovním centrem regionu, hustota klášterů, z nichž některé jsou zapsány na seznam UNESCO, je nebývalá. No a kde je klášter, tam jsou většinou mniši, kteří si řeholní roucha v minulosti škrobili vaječnými bílky. Zbylé žloutky pak využívali v kuchyni – pili je pro větší sílu s cukrem, při-dávali do slaných i sladkých pokrmů.
- A protože si mniši svá roucha dávno neškrobí postaru, tak se vedle těch žloutkových postupně vyvinuly zákusky z bílků a na každém rohu dnes narazíte na obří sněhové pusinky.
Po návštěvě středního Portugalska se už vůbec nedivím tomu, že místní slavný malíř Vasco Fernandes alias Grão Vasco situoval obraz s tématem poslední Kristovy večeře do typické místní taverny a že ve starobylém městě Viseu část kostela přestavěli na stylovou kavárnu. A já věřím, že moje večeře v tomto velmi chutném kousku Portugalska nebyla poslední…
Zdroj: vyšlo v Časopise Apetit, autorský text
