Roman Janeček není vyučený cukrář, lásku k sladkému v něm probudila prababička. Dnes peče miniaturní věnečky pro velké módní domy. Nezapomněl ani na klasický máslový, který mu připomíná dětství.
Při návštěvě butiku Věnečky Janeček v Pštrossově ulici v Praze jsme si připadali jako v luxusním butiku v Pařížské. Nejde o náhodu, Roman Janeček strávil léta v butiku Gucci a Ingredients coby skladník a volné chvíle trávil pečením sladkého pro kolegy...
Jak vás napadlo, že začnete péct věnečky?
Věnečky Janeček je koronavirový projekt. Během pandemie jsem byl zaměstnaný na Pařížské a pekl jsem pro kolegy různé klasické dezerty jako bublaniny, bábovky, buchty. Ti pak jednou řekli, že mají chuť na věnečky. Nechtěl jsem jim servírovat jen tak nějaké, a tak jsem se položil do studia různých receptů.
A jak vypadaly první pokusy?
Na poprvé se mi vůbec nepovedly, ale to mě neodradilo. Po několika pokusech jsem stále nebyl zcela spokojený, až moji kamarádku napadlo, ať je zkusím upéct malé. Kolegům moc chutnaly a na Pařížské se to brzy rozkřiklo. Mými prvními klienty byli Dior a Cartier.
Mně se líbí, jak o zákaznících mluvíte jako o klientech, člověk má opravdu pocit, že je spíše v butiku než v cukrárně.
Jsem odchovaný Pařížskou, líbí se mi kultura malých butiků, kde je všechno dokonale zorganizované a zaměstnanci se každému zákazníkovi věnují. Chtěl jsem také, aby v mém projektu byla cítit exkluzivita. Jde o jeden jediný produkt, troufám si říct, že v té nejvyšší kvalitě. Věnečky balím do bílých krabiček s minimalistickým nápisem, takže má klient pocit, že si kupuje šperk.
Když jste začal v pandemii uvažovat o vlastním byznyse, byly věnečky první volbou?
Nebyly, uvažoval jsem také o langoších (smích). Baví mě totiž kynuté těsto. Jsem ale rád, že jsem nakonec skončil u věnečků, domů bych chodil provoněný olejem.
Čím se liší vaše věnečky od těch klasických, které známe z českých cukráren?
Především tím, že jsou to jednohubky, je to delikátní záležitost a oproti klasickému receptu obsahují o půlku méně cukru. Rozhodně je nechci prezentovat jako zdravější, ale jako odlehčenou verzi těch z cukráren. Když si klient koupí osm kusů věnečků, tak je zvládne sníst všechny sám. A to je výhoda (smích).
Kromě menšího obsahu cukru, jsou také mnohem menší. Můžete tedy ochutnat více příchutí. Jaké máte v nabídce?
Momentálně máme pistácii, klasický máslový s kapkou rumu, citron, který je hodně populární, tmavou čokoládu a letní limitkou je jahoda. Věnečky nejsou polité cukrovou polevou a někteří klienti je nechtějí ani posypat moučkovým cukrem. Ligh verze zákusků jsou v kurzu.
Proč jen věnečky? Nebudete pokračovat s mini větrníčky, koňakovými špičkami, laskonkami...?
To je otázka, nebudu říkat, že ne! Zatím bych se ale chtěl věnovat věnečkům, na kterých jsem značku vystavěl. Na zakázku ještě peču slaný lososový věneček obarvený sépiovým inkoustem.
Kde jste čerpal inspiraci?
Interiér je inspirovaný butiky italských a francouzských luxusních značek. Živé květiny ve skle Františka Jungwirtha, knihy o designu, křesla se semišovým čalouněním, zrcadlo ve vintage rámu a konečně oltář s věnečky, které jsou jeden jako druhý. Inspiraci jsem čerpal také z projektu Ladurée, což je makronkový butik v Paříži s podobným konceptem.
Kromě velkých módních domů, kdo jsou vaši další klienti?
Pekl jsem na svatby, tam se myslím moje věnečky velmi hodí. Mám klienty, kteří jsou vysoce postavení manažeři v IT firmách, paní, která vlastní zámky. Moc mě baví, že se kromě pečení mohu potkávat se zajímavými lidmi.
Kde se ve vás vzala láska k cukrařině?
Prababička byla vesnická cukrářka a já u ní jako malý kluk trávil celé léto v kuchyni. Peklo se, i když bylo uvnitř 40 stupňů. Právě na její počest jsem do nabídky zařadil klasický máslový věneček, ke kterému doporučuji párovat koktejl Old Fashion z baru Hemingway. Obsahuje ořechový sirup, čokoládový bitter a rum. Když zakousnu věneček a zapiju ho douškem koktejlu, tak mě to vezme zpátky do dětství.
Zdroj: Apetit
