Patří k české fotografické špičce. Se svým specifickým rukopisem se Alena Hrbková prosadila hlavně v oblasti jídla – s Apetitem spolupracuje od jeho počátků. O focení pokrmů vydala knihu, od ní byl jen krok ke kurzům.
Existuje nějaké jídlo, které je nefotogenické?
Klasická česká kuchyně se těžko fotí. Třeba taková svíčková a vůbec všechny omáčky nebo dršťková polévka, to jsou obtížné věci. Ale když máte dobrého food stylistu, vyfotíte všechno.
Jak se pozná dobrá fotka s jídlem?
Že na jídlo dostanete chuť! To je základ. Jakmile snímek vidíte a řeknete si: ‚To chci!‘, tak fotograf a food stylista odvedli dobrou práci. Já třeba moc nejím maso, ale když je řízek dobře vyfocený, dostanu na něj chuť.
Sebelepší fotograf se tedy bez food stylisty neobejde?
To je naprosto zásadní člověk. On jídlo uvaří a zároveň upraví tak, aby na fotce dobře vypadalo. Ví, co a jak naaranžovat, co vyzdvihnout, protože je to zajímavé, co naopak potlačit. My se spolu vždycky dopředu domlouváme, jestli fotit pokrm shora, kdy nemusíte řešit pozadí, hloubku ani ostrost, nebo mu bude víc slušet snímek ze strany.
Samozřejmě když fotím pro časopisy, řídím se zadáním redakce, stejně tak jedu podle zadání pro reklamu, ale začátečník, foodbloger, který se potřebuje naučit fotit jídlo, není ničím svázaný. Může zkoušet, co konkrétnímu jídlu sluší víc. Polévky nebo pizzy je lepší fotit shora, dort nebo hamburger zase z boku. Ale neexistují žádná přesná pravidla, je dobré hledat cesty, zkoušet a rozhodnout se podle toho, co je nejhezčí.
Je fotografování jídla něčím specifické?
Největší problém je, že jídlo rychle vadne a stárne. To bývá nejčastější chyba začátečníků, podle toho poznám, jestli má fotograf zkušenosti, nebo ne. Bylinky jsou povadlé, omáčka tuhne, kuře se scvrkne...
Jak tomu předejít?
Dopředu si musíte připravit celou kompozici, jak všechno vyfotíte. Můžete různě zkoušet, co je lepší, použít falešné jídlo, třeba ořechy nebo vajíčka, abyste věděla, jak ostřit. Předem také musíte vědět, jakou barevnost nádobí zvolíte, protože ve chvíli, kdy je jídlo uvařené, musí být fotograf rychlý. To už není čas na zkoušení a vymýšlení, 99 procent věcí musíte mít nachystaných dopředu.
Podle čeho volit barvy, aby jídlu slušely?
Když fotím na zakázku, většinou mám určené, jak má být barevně laděné, pokud fotíte sami pro sebe, vytváříte si svoji knihu, záleží jen na vás. Zase platí, že musíte zkoušet, protože jsou barvy, které jídlu vyloženě nesluší a berou mu chutnost. K zelňačce jdou jiné barvy než k zeleninovému salátu. A důležité je také světlo. I tady platí, že ne každému jídlu sluší stejné světlo. Když se ho naučíte vnímat, máte vyhráno.
Jaké světlo používáte vy sama?
Většinu fotek dělám na denním světle, je nejlepší. Když je fotka moc světlá, nevadí, když je jídlo tmavé, už to nevypadá moc dobře, protože působí jako staré. Naopak protisvětlo může být velký pomocník. Ale úplně nejdůležitější je, aby fotka měla atmosféru, aby na ní byl zachycený ten správný okamžik, aby měla jiskru. Vždycky říkám, že není podstatné, když je na fotce nějaká chyba, zásadní je, že musí vyjadřovat nějaké emoce.
Kdo se chodí učit k vám na kurzy?
Většinou jsou to foodblogeři, kteří už mají nějaké zkušenosti, ale chtějí se zdokonalit. Žasnu, kolik lidí si dnes fotí vlastní knížky jídla, a že jsou jejich snímky skvělé. Když jsem vydala knížku Jak se fotografuje jídlo a začala pořádat kurzy focení hodně lidí mi říkalo, že si dělám konkurenci, že jsem sama proti sobě, protože mi tihle lidé vezmou klienty. Já to ale tak nevidím. Na internetu dnes najdete úplně všechno, lidé se mohou učit podle něj. A také vím, že když si bloger bude chtít vydat knížku, nepřijde za mnou, abych mu ji nafotila. On si bude chtít udržet svůj rukopis, bude chtít být autentický, nafotí si ji proto sám.
Jak jste se vy sama k fotografování dostala?
Po revoluci jsem v 90. letech odešla do Mnichova, kde jsem nastoupila na fotografické učiliště. Tehdy se fotilo na analog, na klasické filmy, což byla drahá záležitosti, ale na učilišti to fungovalo tak, že si každý našel mistra. U něj jsme pak tři týdny pracovali a týden se chodilo do školy.
Mistr musel mít zkoušky, aby u něj studenti mohli být, musel platit veškerý materiál, půjčovat ateliér, zaplatit kurzy. Ve škole nebyli lidé po základní škole, všichni jsme tam byli starší mezi dvacítkou a třicítkou, protože tihle mistři hledali někoho, kdo se bude rychle učit a zároveň ho budou moci využívat jako asistenta. Dostávali jsme za práci zaplaceno, nebylo to moc, takové kapesné, ale podstatné bylo, že jsem se toho hodně naučila.
Bylo už tehdy jasné, že půjdete cestou fotografování jídla?
Původně jsem portrétní fotografka, ale nebavilo mě to. Kamarádka v Mnichově tehdy fotila jídlo a dohazovala mi práci asistentky. I když jsem to dělala zadarmo, byla jsem nadšená, protože jsem se chtěla učit a získávat zkušenosti.
V Mnichově jsem nakonec zůstala osm let. Dostala jsem se do velikého ateliéru v Burdě, fotilo se tam jídlo, a když jsem se vrátila do Česka, byla jsem jedna z prvních, kdo to uměl. Tady se tomu ještě nikdo moc nevěnoval a já se díky tomu dostala do reklamní branže, a byla tak u velkých reklamních kampaní.
Jak se na přelomu milénia jídlo fotilo?
Hodně se používala různá chemie, jídla se různě ‚švindlovala‘, aby vypadala dobře na fotce. Jídlo bylo tak dokonalé, až se ho lidé báli. A tak se postupně začalo polidšťovat, aby vypadalo přirozeně a zároveň lákavě. Od chemie a různých atrap se naprosto upustilo. Už dlouhou dobu se vaří z opravdových surovin a fotí se skutečná jídla.
Podléhá jídlo a jeho focení módě?
Jasně, tehdy na začátku mé kariéry se všechno neskutečně hodně svítilo, pozadí tvořily různobarevné papíry, jídlo se dokonce fotilo nakřivo. Hledalo se, jak zaujmout, tak ‚létalo‘ na stránkách z jednoho rohu do druhého.
Když se na to dnes dívám, směju se. Ale trend přesvícených jídel, na které jdou ostré sluneční paprsky, se zase vrací. Ono je to v této branži jako s módou, jen trendy neurčují Francouzi, ale Australané, Angličané a sever, jako je Švédsko, Norsko, Finsko. Tam se rozhoduje, jestli budou v módě fotky temné, nebo barevné a přesvícené.
Vyrostla fotografům konkurence v podobě umělé inteligence?
Zcela určitě ano, obrovská. Umělá inteligence nenahradí fotografa, který vyrazí do divadla na představení, ale v reklamě je bude postupně vytlačovat. Stačí zadat pár pokynů a máte fotografii, na které kuře létá ve vesmíru nebo dort leží na pláži u moře.
S kvalitou to zatím není nic moc, ale nebude trvat dlouho a fotka bude použitelná i na billboard. S jídlem si nejsem jistá, jestli umělá inteligence zvládne vytvořit lákavý pokrm a udělat fotku, když jí zadáte seznam ingrediencí. Spíš si myslím, že ne, konkurence to ale nepochybně je.
Celý život fotíte jídlo, jaká jste kuchařka?
Já nevařím vůbec, vždycky říkám, že do toho jen žvaním! Tím, jak se u mě v ateliéru často chystá jídlo, pořád tu nějaké je a nemám důvod vařit. A hlavně, já v jídle nejsem nijak náročná. Stačí mi saláty, zvládnu dát lososa do trouby, ale že bych si upekla buchtu nebo připravila dort, to vůbec ne.
Kdo je Alena Hrbková?
-
Přední česká fotografka se řemeslu vyučila v 90. letech v Mnichově. Spolupracovala s největšími reklamními agenturami jako Ogilvy, Young and Rubicon, Leo Burnet.
- Fotila pro všechny food a lifestylové časopisy v Česku, od počátku spolupracuje i s Apetitem. Její snímky jsou ve více než stovce kuchařek.Práci s jídlem vyvažuje reportážními snímky v divadle. Vydala knihu Jak se fotografuje jídlo, pořádá kurzy zaměřené na focení jídla.
Zdroj: Vyšlo v časopise Apetit
Knihu Jak se fotografuje jídlo – Nafoťte si vlastní kuchařku od Aleny Hrbkové vydalo nakladatelství Smart Press.
