Proslavil ji seriál Rodinná pouta, třicet let hraje v Dejvickém divadle a je i muzikantka: hraje na příčnou flétnu a vystupuje s houslistou Jaroslavem Svěceným. Je ale i moderátorkou, lektorkou osobnostního rozvoje, ředitelkou nadačního fondu a mámou čtyř dětí. A kromě toho má Zdeňka Žádníková-Volencová zcela jasno v tom, co jíst a co jejímu tělu nic nedá.
Zdeňka Žádníková-Volencová je renesanční žena, která nic nedělá napůl. V posledních týdnech žila například Festivalem hudby, jehož šestý ročník uspořádala spolu s houslistou Jaroslavem Svěceným na zámku Dobříš. Kromě toho prostřednictvím svého nadačního fondu proměňuje prostředí zdravotnických a sociálních zařízení. My jsme se s ní potkali na Dětském psychiatrickém oddělení Fakultní nemocnice Motol, které dnes díky jejímu úsilí hraje barvami.
A zajímalo nás, jak to má se zdravým životním stylem...
Když se řekne „zdravý životní styl“, co to pro vás znamená?
Přibližně ve dvaadvaceti letech jsem si udělala podrobnou analýzu potravinových doplňků, éček a různých barviv. Zjistila jsem, že ne všechno je škodlivé a ne všechno je naopak úplně neškodné. Dokonce jsem si tehdy vytvořila tabulku, kterou bych si bez nadsázky dokázala vybavit, i kdybyste mě dnes probudili o půlnoci. Od té doby se těmito zásadami řídím.
Co to znamená v běžném životě?
Nekupuji potraviny obsahující látky, u nichž bylo prokázáno, že mohou zdraví škodit. Snažím se vybírat především čerstvé potraviny a podporovat české farmáře. Dávám přednost výrobkům, u nichž je stabilizátorem nanejvýš sůl nebo obyčejný cukr. Občas „toleruji“ kyselinu citronovou, ale i té se snažím spíše vyhýbat, protože u některých lidí může ve vyšším věku dráždit močový měchýř. Zcela se vyhýbám kypřicím práškům, různým dochucovadlům a všemu, čemu se někdy říká „chuťová narkóza“. Mám pocit, že právě podobné látky dnes do značné míry ovládají trh.
Takže třicet let se těmito pravidly řídíte?
Ano, a jsem za to ráda. Nemyslím si, že by se můj přístup zásadně měnil s věkem, ale rozhodně se mění podle ročního období. V zimě bych si například nedala šopský salát s rajčetem, protože mi to zkrátka nedává smysl. Dávám přednost teplým vývarům a tepelně upravené zelenině. Ze syrové zeleniny si občas nastrouháme mrkev, ale doporučuji především kysané zelí a další fermentované potraviny.
To do určité míry odpovídá i doporučením tradiční čínské medicíny nebo ajurvédy. Já se však řídím především zdravým rozumem a vlastní zkušeností.
Přizpůsobujete jídelníček i náročnějším pracovním nebo životním obdobím?
Dodržuji to, že když mě čeká premiéra v divadle nebo náročnější moderování, příliš nejím. Je to přirozené. Většinou se jen nasnídám a oběd vynechám, protože jednoduše nemám hlad. Mozek potřebuje pracovat, a proto ho zbytečně nezatěžuji trávením. Podobné je to i v době nemoci. Člověk přirozeně ztrácí chuť k jídlu a já se snažím svému tělu naslouchat.
Nejím proto, že by se údajně mělo jíst třikrát denně, ale tehdy, když mám skutečně hlad, a v takovém množství, které právě potřebuji. Stejně tak vnímám i svou chuť na sladké. Běžně sladkosti nejím. Nemám ve zvyku jíst čokoládu, bonbony ani jiné sladké pochoutky a nikdy jsem na ně nebyla příliš zvyklá, už od dětství.
Nikdy si „nezahřešíte“?
Zajímavé je, že ve chvíli, kdy dostanu chuť na něco sladkého, většinou vím, že se uvnitř necítím úplně dobře nebo že mi něco chybí. Za ta léta jsem to na sobě vypozorovala. Když mě tedy uvidíte s kouskem cheesecaku, pravděpodobně neprožívám zrovna nejlepší období nebo si potřebuji doplnit energii, o kterou mě připravily okolnosti či lidé.
Skoro se bojím zeptat, protože je jasné, že dodržujete fungující systém. Ale máte v jídle něco jako guilty pleasure?
To víte, že mám! Jahody se šlehačkou.
Vnímáte vaše stravování jako dietu nebo spíš životní cestu?
Slovo dieta je pro mě nesmysl a doma ho vůbec nepoužíváme. Je to životní cesta a způsob, jak tělo zbytečně nezatěžovat. Myslím si, že bychom měli respektovat jeho potřeby a zároveň šetřit imunitní systém.
Co nesmí chybět ve vašem jídelníčku?
Jídlo vnímám především jako palivo. Nevidím důvod, proč bych do sebe měla dostávat látky, o nichž víme, že nám mohou škodit okamžitě nebo v budoucnu, a to jen proto, že jejich chuť byla nějakým způsobem uměle zvýrazněna. Jsem také přesvědčená o tom, že člověk, který má skutečný hlad, dokáže ocenit i úplně obyčejné jídlo. Chleba namazaný máslem a medem mu bude chutnat stejně jako cokoliv jiného.
Velký význam podle mě má nejen kvalita jídla, ale také jeho množství. Viděla jsem to už u své babičky i maminky. U nás doma jsme se nikdy nepřejídali. Maso jsme mívali přibližně dvakrát týdně a koláč nebo buchta se pekly jednou týdně, většinou na víkend.
A dodnes si myslím, že je to správný přístup: je dobré dopřát si něco výjimečného jen občas a opravdu si to vychutnat. Cokoliv, co máme k dispozici každý den, totiž časem zevšední. Je to přirozené. Existují zkrátka dobroty a potom existují funkční potraviny. A obojí má v životě své místo.
Vaříte ráda? Jaká jídla máte nejraději a kde hledáte inspiraci?
Přiznám se, že teď prožívám období, kdy příliš nevařím. Čtrnáct let jsem vařila každý den, často i dvakrát denně, a někdy dokonce v noci, když jsem se vracela z divadla. Mám pocit, že jsem si od vaření potřebovala na chvíli odpočinout. Jednoho dne jsem to doma jednoduše oznámila, a tak teď vaří manžel a nejstarší dcera. Postupně se přidaly i ostatní dcery a všechny je to začalo bavit. Myslím, že je to i tím, že dostaly prostor a příležitost. Mně vůbec nevadí po nich umýt nádobí, protože mám radost, že vaří ony. Připadá mi, že jsme si tímto způsobem předaly štafetu.
Přesto existují jídla, která zůstávají výhradně v mé režii. Rodina miluje moji slepici na paprice, kterou připravuji podle trochu netradičního receptu. Nikdy například nekombinuji živočišné bílkoviny s kravským mlékem nebo smetanou a podobných pravidel mám víc. Myslím si také, že umím opravdu výborné saláty a krůtí burgery. Ty patří mezi naše rodinné stálice.
A pokud jde o inspiraci, musím přiznat, že řadu receptů jsem během svého čtrnáctiletého „vařicího období“ našla právě v časopise Apetit. Některé jeho ročníky mám dodnes pečlivě svázané a stále se k nim vracím.
Vypadáte fantasticky, ale máte i vy období, kdy se sebou nejste spokojená?
Ukažte mi ženu, která takové období nemá.
Jaký pohyb je vám blízký?
Po padesátce je podle mě naprosto zásadní posilování, i když člověka třeba úplně nebaví. Ať už ve fitness centru, samostatně, nebo pod vedením trenéra. Já sama se snažím dvakrát až třikrát týdně chodit na lekce do aerobikového studia v Dobříši. Cvičíme s činkami a další zátěží a po hodině odcházím unavená, jako bych ve fitness centru strávila dvojnásobek času.
Jsem ráda, když mohu kombinovat více druhů pohybu. Kromě posilování v létě ráda plavu v lomu a občas si jdu zaběhat, zejména když mám méně času.
Jak pečujete o tělo i duši?
Čas od času si dopřeji péči své kamarádky, kosmetičky Ivy Pecháčkové. Vždycky mám pocit, že mě doslova znovu postaví na nohy. Občas si zajdu také na lymfatickou nebo thajskou masáž. Nechodím pravidelně, většinou jednou za měsíc, ale pokaždé si tam skvěle odpočinu.
Myslím si však, že nejdůležitější je umět si dělat malé radosti. A právě ty jsou podle mě tím, co člověka udržuje v psychické pohodě. Kdybych si měla vybrat mezi tím, zda si ráno půjdu zaběhat a zacvičit, nebo strávím hodinu a půl na terase s kávou a budu si povídat se svými dětmi, vždycky si vyberu druhou možnost. Čas strávený s lidmi, které máme rádi, je totiž nenahraditelný. Na cvičení si člověk vždycky může najít jinou chvíli, ale možnost zastavit se, mluvit spolu, sdílet radosti i starosti a jednoduše být spolu se už vrátit nemusí. V tom mám své priority nastavené úplně jasně.
