Když se redakce Apetitu sejde, řeší se... Jídlo! Vždycky a za všech okolností. S kolegyněmi si nadšeně vyměňujeme zážitky, nové objevy a vzpomínky na staré pecky. Vydejte se s námi na nostalgickou jízdu po zmrzlinových stáncích, sídlištních samoobsluhách i vyhlášených cukrárnách našeho dětství. Ano, vypravíme se spolu do hluboké minulosti. Jaké mražené pochoutky jsme milovali? Vzpomínáte si také?
Postoj jednotlivých současných i bývalých členek redakce Apetitu ke zmrzlině se liší. Mohli bychom bychom postupovat od chladného nezájmu naší bývalé editorky Jany, která obecně sladké moc nemusí, až po vášnivou lásku, jíž oplývá redakční zmrzlinářka Katka, která se do sekce dezertů snaží mrazivou pochoutku propašovat v každém čísle i během třeskutých mrazů a v edici Apetit osobnosti dokonce vydala i zmrzlinovou kuchařku.
Když jsme ale během jednoho setkání naše kolegyně oslovili do ankety, jaké byly milované zmrzliny jejich mládí, ukázalo se, že ve vzpomínkách jsme zase všechny dětmi a začaly jsme se předhánět ve vyvolávání nostalgie po studených dobrotách. A možná taky trochu po prázdninách, kdy jsme nosily culíky a cvičky a neměly žádné starosti.
Zavzpomínejte si s námi i vy, dost možná jsme spolu kdysi stáli frontu u stánku na jednu točenou. A nebo se v ní potkáme dneska!
U Itala ve Vodičkově ulici
Tahle cukrárna se nám ve vzpomínkách stále vracela. Kdo v 70. a 80. letech vyrůstal v Praze, snil o tom, že ho tam rodiče vezmou na zmrzlinu. Jak vzpomíná dlouholetá redaktorka Stáňa, chodilo se tam za odměnu. A bývalá editorka Jana, jíž tam brávala maminka, dodává, že to byla tehdy snad jediná zmrzlinárna v socialistickém Československu a dost možná v celém Východním bloku, kde vyráběli zmrzlinu stejně dobrou jako v nedostupné devizové Itálii. Redaktorka Katka si vzpomněla, že tam měli i pohár posypaný oříšky, kterému se říkalo Marco Polo.
Míchaná ovocná v pasáži Světozor
A poháry proslula i Ovocenka v pražské pasáži Světozor. Tento podnik byl zástupcem dnes již vyhynulého druhu, kterému se říkalo mléčný bar. Více než na zákusky se tam soustředili na mléčné koktejly a tehdy zcela jedinečnou dvoubarevnou, míchanou točenou banánovo-jahodovou zmrzlinu. Místo z prefabrikovaných směsí byla – nevídaná věc! – ze skutečného ovoce a nikde jinde tehdy nebyla k dostání. Přidávali ji tam do pohárů, které – jaký luxus! – byly rovněž plné ovoce (považte, i mandarinek!). Dnes ze socialistické provozovny vyrostla celá síť populárních podniků a my jsme si dovolili vytvořit v redakci vlastní verzi nejluxusnějšího poháru Barcelona.
Točená pistáciová zmrzlina
Anebo raději citronová? Kopečkové zmrzliny, které jsou běžné dnes, byly za našeho socialistického dětství spíš vzácností. Zato mohutný stroj v kiosku na koupališti, od kterého se vinula dlouhá fronta, zatímco paní prodavačka lila do jeho útrob z kyblíku tekutou směs a křičela „Vydržte! Namražujem!“, byl předzvěstí studeného potěšení dětí i dospělých.
Redaktorka Katka tvrdí, že si dodnes pamatuje zvuk i sladce mléčnou vůni, které výrobu zmrzliny provázely, i teplo, jež stroj vydával. A Stáňa dodává, že její nejmilejší příchutí byla (z dnešního hlediska zcela chemická) pastelově zelená pistáciová. Chuťově skutečným pistáciím zcela vzdálená, a přece skvělá. Aspoň tenkrát.
Jelikož stroj byl obvykle jen na jeden druh, odpadlo rozhodování, jakou zmrzlinu si dáme. Zkrátka tu, kterou ten den měli – pokud cukrárna nevlastnila obzvlášť sofistikovaný přístroj na 2 druhy, kde si pak člověk mohl furiantsky poručit míchanou. Nejčastějšími příchutěmi kromě populární pistáciové byla jahodová, vanilková nebo čokoládová.
A vodová citronová. Redaktorka Katka vzpomíná na tu, kterou jí u sídlištní samoobsluhy kupovala babička. Lepší prý od té doby nejedla. My bychom dodaly, že v našich vzpomínkách už nikdy žádná citronová zmrzlina nepřebije Katčinu citronovou s limoncellem.
A produkční Míša, která vyrostla v Krkonoších na horské chatě, měla díky tomu stroj na zmrzlinu doslova doma. „Tatínek byl správcem chaty, maminka vařila hostům. A v létě jsme dělali zmrzlinu. Milovala jsem tu příšernou pistáciovou a citronovou z prášku,“ směje se dnes.
Přicházejí lahůdky ze západu – vede vienetta
Mladší členky redakce socialistické zmrzlinové nostalgii neholdují – jejich dětství formaval v 90. letech příval nevídaných mražených lahůdek.
Redaktorka Darinka hned vytáhla z rukávu trumf, jímž lehce přebila naši pistáciovou: „Já si pamatuji na okýnko na Národní třídě. Zmrzlinu jste si tam mohli nechat namočit do čokoladové polevy a posypat barevným sypáním nebo oříšky. Zážitek jak blázen!“ A přihodila vzpomínku na další mražený dezert: „Vienetta – ta pro mě má dodnes wow efekt. Pamatuji si tu reklamu i nadšení, když se nesla na stůl. Mám to s ní takhle dodnes, je to slavnostní zmrzlina.“ Generace odchované na polárkovém dortu a jeho vylepšené verzi rondo s jahodovou marmeládou, jen zíraly.
A šéfredaktorka webu Martina nám připomněla, jak revoluční se zdálo, když se začaly zabalené zmrzlinové kornoutky prodávat v mrazicích boxech v samoobsluhách. A pak jsme si vybavili dobu, kdy večer přijíždělo na sídliště i do vesnice zmrzlinové auto Family Frost. Kdo si ještě pamatuje jeho znělku i to, že se nanuky náhle nekupovaly po jednom, ale po krabicích?
Nejmilovanější míša
„Mě zmrzliny vůbec nezajímaly – až do objevení tvarohového míši, ten mě dostal a drží dodnes, když už tedy výjimečně upřednostním zmrzlinu pred bůčkem,“ zahájila vzpomínání bývalá editorka Jana. A na míšovi jsme se shodly všechny. Je starší než kterákoli z nás, a přece nesmrtelný. Tvarohový nanuk si od svého uvedení na trh získal srdce Čechů a stále je drží.
Zdroj: redakce časopisu Apetit
