Mladí manželé Míša a Lukáš Vincourovi zasvětili svůj život zvířatům. Vegany jsou už spoustu let, ale potom, co se potkali a vzali, založili společnou platformu s názvem Zvířata nejíme, prostřednictvím které šíří osvětu, prodávají nejrůznější výrobky a točí poučná i šokující videa. Na to, co je k veganství přivedlo, co je inspiruje a proč bojují za práva zvířat, jsme se jich zeptali v následujícím rozhovoru.
Co vás přivedlo k veganství?
L: U mě to byli hlavně kamarádi, se kterými jsem začal hrát v punkové kapele před sedmnácti lety. Tenhle segment lidí je veganství a vegetariánství hodně otevřený, většina z nich se k tomu sama hlásí. Po zhruba jedenácti letech vegetariánství jsem dospěl k veganství.
M: Já jsem měla odmalička velmi silný vztah ke zvířatům a když jsem se ptala rodičů, odkud maso je, kde se bere? Rodiče mi zalhali a zatajili mi, že jsou to vlastně těla zvířat, pravděpodobně tušili, že bych ho přestala jíst. Když mi bylo zhruba dvacet, začala jsem se víc zajímat o to, co se děje se zvířaty určenými pro konzumaci a co stojí za masným průmyslem. Když jsem do toho pronikla, nemohla jsem to dál podporovat. Tehdy jsem se stala vegetariánkou a později vegankou.
Co na to vaše rodina a kamarádi?
L: Nic mi nezakazovali, ale zároveň mě v tom ani nepodporovali. Brzy se ke mně přidala i moje sestra. Nejhůře to nesli naši prarodiče, kteří si mysleli, že z toho, že nejíme maso, budeme nemocní.
M: Když jsem přestala jíst maso, nebydlela jsem s rodiči, ale s tolerantní babičkou, která to sice nechápala, ale nemluvila mi do toho. Paradoxně to byli spíš kamarádi, kteří zvedali obočí a nechápali, co blbnu. A jak to je dnes? Maminka je už dva roky vegetariánka a sestřenka teď čerstvě taky. (smích)
Snažíte se šířit veganskou osvětu?
L: Ano, snažíme se co je v našich silách. Rozhodně ale nechceme přesvědčovat, nebo vnucovat naše názory někomu, kdo o ně nestojí. Máme stránky (Instagram a Facebook) Zvířata nejíme, kde jsme prvotně začali nabízet merch (trička, placky,…) s veganskou tematikou. Z těch peněz podporujeme různé organizace, ale třeba farmy se zachráněnými hospodářskými zvířaty, jako je například Statek radosti. Snažíme se ale i o osvětovou činnost, kterou sdílíme na našich sociálních sítích. Vydali jsme ekologicko-etickou knížku po děti Tenkrát Svět a mnoho dalšího se připravuje.
M: Mimo jiné natáčíme a zveřejňujeme videa z velkochovů, aby si lidé mohli udělat představu, jak a v čem ta nebohá zvířata žijí. Spolupracujeme také s organizací The Save Movement, která natáčí záběry zvířat těsně před poražením. To je vážně emotivní.
Ukázka z knihy Tenkrát Svět
Jak to prožíváte?
L: Je to šílené, strašný nápor na psychiku. Ale o to víc mě to nabuzuje dělat to, co děláme. Aby tohle šílenství brzy skončilo.
M: Já se z akcí, kdy vidíme tváří v tvář trpící zvířata, dostávám poměrně dlouho. Potřebuji i několik týdnů, abych se vrátila na nějakou normální úroveň žití. Nechci říct do psychické pohody, protože v té nebudu, dokud se tohle bude dít, ale do roviny, ve které jsem schopna nemyslet každou minutu na to, co jsem viděla. Ale ono vlastně vůbec nejde o nás, děláme to kvůli zvířatům, takže člověk musí zamáčknout sám sebe.
Jak vnímáte četnost veganské komunity v Česku?
L: Podle mě je komunita poměrně velká a vzrůstající. V současné chvíli snad okolo 100 tisíc. Škoda je, že aktivních veganů mnoho není, angažují se stále jedni a ti samí lidé.
M: Přesně jak říká Luky mě mrzí, že aktivních veganů není více. Bylo by skvělé, kdyby se lidé, kteří se rozhodli pro veganství z etických důvodů, více zapojovali do různých akcí. Vím, že každý má své limity, ale možnost zapojení se je obrovská a různorodá.
Co vám jako veganům nejvíc chybí?
L: Rozhodně je to rozmanitost sortimentu, která je naštěstí ale také vzrůstající. Když ale jedeme s kapelou na koncert a zastavíme se u benzinky, nenajíme se. Žijeme z chipsů a občas raw tyčinek. Nebylo by špatné, kdyby se tam brzy objevily nějaké zdravější a soucitnější verze baget či toustů. Nebo alespoň ovoce.
M: Některé supermarkety už si uvědomují, že se lidé stále více zajímají o veganský sortiment a rozšiřují ho, což je skvělé. Stoprocentně je to lepší a lepší, ale co mě osobně chybí je nabídka veganských sýru značky Free From, která je běžná v obchodech Tesco v Anglii, ale u nás zatím ještě ne. Na to se těším hodně.
Kredit: Raw Portrait
Jaká jsou vaše nejoblíbenější jídla?
L: V tomhle se hodně lišíme. Já preferuji zdravější a lehčí kuchyni.
M: Já bych nejradši jedla vše smažené a obalované, miluju omáčky a knedlíky a úplně nejvíc ze všeho sladké dortíky. Jsem klasický typ nezdravě se stravujícího vegana.
A co máte nejraději k jídlu?
L: Jsem hrozně nenáročný strávník, ale čeho bych se ujedl je hummus. Stačí mi k tomu plátky zeleniny nebo křupavé kukuřičné chlebíčky. A pak taky veškeré ovoce. Víc prakticky nepotřebuju.
M: Já miluju bramborovou kaši a k tomu třeba seitanový řízek. A nebo cupcaky od jedné konkrétní firmy sídlící v Brně – Nebeské dortíky. To jsem opravdu na vrcholu blaha.
Jaké poselství byste chtěli vyslat do světa?
L: Nejraději bych se zeptal všech lidí na světě, jestli mají rádi zvířata. Většina by zřejmě odpověděla, že ano. Těch bych se zeptal, proč je tedy jedí? Mezi zvířaty by se neměly dělat rozdíly, stejně tak jako mezi lidmi. Jsou to živé bytosti, stejně jako my. A jelikož se člověk považuje za nejinteligentnějšího tvora na Zemi, mohl by si to už konečně uvědomit a nechovat se tak barbarsky ke všem těm zvířatům, které prožijí svůj život v zavřených halách a jediným „zpestřením“ je cesta na jatka.
M: Já bych si moc přála, aby si moudří lidé 21. století uvědomili, že zvířata jsou tady samy pro sebe, nejsou tu proto, aby sloužila člověku. Vajíčka patří slepicím, kravské mléko patří telatům. Je neuvěřitelné, že si člověk přivlastnil mateřské mléko úplně jiného druhu. Vůbec nechápu, že dnešní člověk, vybavený vyššími city, jako jsou soucit, empatie, láska, je schopen chovat se tak krutě k jiným živým bytostem.
Kredit hlavní fotografie: Lucie Štirská, zbytek se souhlasem manželů Vincourových
Zdroj: Apetit Veggie