V průběhu historických etap měla sůl různé funkce i využití. Zpočátku byla velmi vzácná, dnes ji koupíte běžně. Dodnes se využívá v kuchyni jako dochucovadlo, ale dříve se jí mohlo například platit. Sůl je výjimečná především díky svým konzervačním schopnostem.
Sůl, odborně halit, pochází z mrtvých či vyschlých moří, ale dá se těžit i tam, kde život ještě je. Na povrch se dostává formou solanky (roztok anorganické soli ve vodě) či solných lizů. Můžete ji najít i v solných jeskyních, pánvích či dolech.
Lidé se dostali k soli poměrně jednoduše – sledovali zvířata, která nacházela solné lizy. Postupem času přestala povrchová naleziště lidem dostačovat, a tak se ze soli stala vzácnost a hlavní komodita obchodníků.
Solné stezky: Cesty kupců a obchodníků
V době lovců a sběračů, ve starší době kamenné, lidé sůl nepoužívali, pravěký člověk získával dostatek sodíku z masa svých úlovků. Přístup k soli měli v pravěku až lidé ve střední době kamenné, a to ti, kteří žili u moře. První záznamy o těžbě soli jsou staré zhruba 8 000 let a pocházejí z Blízkého východu. Sůl se začala používat nejen jako dochucovadlo, ale i jako konzervant potravin. Sůl dokáže uchovat maso, sýry i zeleninu. Později se rozvinul obchod se solí.
Solné stezky protínaly zpočátku téměř celou Evropu a Asii, postupem času se rozšířily doslova po celém světě.
-
Jedna z nejfrekventovanějších stezek vedla z Maroka na jih, přes Saharu až k Timbuktu. Lodě pak převážely sůl z Egypta do Řecka.
-
Velmi významnými obchodníky byli Benátčané. Ve své době byly Benátky jedním z nejbohatších míst světa. Se solí Benátčané obchodovali v Konstantinopoli a měnili ji za asijské koření.
-
Sůl se stala také součástí různých kupeckých příběhů. Když se roku 1295 Marco Polo poprvé vrátil z Cathay (historický název pro Čínu), vyprávěl příběhy o obrovské hodnotě solných mincích s pečetí velkého chána.
-
Ze všech cest, které vedly do Říma, byla jednou z nejrušnějších Via Salaria, tedy solná stezka.
Sůl nad zlato
Záznamy o prvním řízeném získávaní soli najdeme v Rumunsku a hovoří o roce 6000 př. n. l. Skutečný význam získala sůl až v Číně, kde byl již 2000 let př. n. l. vytvořen státní monopol na obchodování se solí. Stát předepisoval ceny soli a zavedl na ni daň – jednalo se tak o jednu z prvních daní na světě.
-
Příjmy z obchodu se solí se využívaly na budování armády i Velké čínské zdi.
Již v 6. století v subsaharské Africe maurští obchodníci běžně měnili unci soli za unci zlata (jedna unce je cca 28,35 g). V Habeši se solné kameny (tzv. ‘amôlés) staly mincemi říše. Solné kotouče se používaly jako platidlo i v jiných částech střední Afriky.
Římští vojáci dostávali část žoldu ve formě soli. Tomuto žoldu se říkalo solarium argentum. Plat vojáka byl snížen, pokud doslova „nestál za svou sůl“. Toto úsloví vzniklo proto, že antičtí Řekové a Římané často kupovali otroky za sůl.
Platily se i daně ze soli, které různě upevňovaly moc vlád, či je naopak rozkládaly. Po několik staletí byli Francouzi nuceni platit vyšší a vyšší daně ze soli – dle potřeb krále. Daň ze soli (tzv. gabelle) byla za vlády Ludvíka XVI. tak vysoká, že se stala jednou z příčin vypuknutí Velké francouzské revoluce.
V roce 1930 dokonce vedl Mahátma Gándhí na protest proti vysoké britské dani na sůl v Indii masovou pouť k moři, kde si lidé měli začít vytvářet vlastní sůl.
Sůl jako léčivo
První zmínky o využití soli v medicíně najdeme v Egyptě, kde se sypala do infikované rány, aby vyléčila zánět. Kromě toho se stala součástí mastí, zábalů a léčivých směsí. Také se používala k mumifikování.
V antice se ze soli vyráběl roztok vyvolávající zvracení a sloužila i k léčbě kožních onemocnění či dýchacích cest.
Ve středověku se z ní připravovaly obklady a přidávala se do koupelí jako lék proti kožním problémům.
- Ze soli se vyráběla i antiseptika a sloužila jako léčivo.
Sůl jako symbol
Už ve Starém zákoně najdeme zmínky o soli, která se díky schopnosti konzervovat potravu stala znamením stálosti. Sůl se běžně používala v hebrejských obětních obřadech jako prostředek pro očištění masa. Stala se i symbolem nedostatku věrnosti či víry.
-
Známý je biblický příběh o Lotově ženě, jejíž nedostatek víry ji donutil ohlédnout se, a tak byla proměněna v solný sloup.
Také antičtí Římané měli svůj rituál se solí. Osmidennímu dítěti se na rty pokládala zrnka soli, aby se zajistila jeho ochrana. Tento rituál převzali křesťané, kteří solí na rtech dítěte zajišťují jeho alegorické očištění od prvotního hříchu. V křesťanství je pak sůl metaforou pro Kristovu milost a moudrost.
Během středověku se starověká posvátnost soli změnila na pověrčivost. Například rozsypání soli bylo považováno za zlověstnou předzvěst. Poté, co někdo sůl rozsypal, musel si ji přehodit přes levé rameno – levá strana byla považována za místo, kde se obvykle zdržují zlí duchové.
-
Na da Vinciho obraze „Poslední večeře“ je zamračený Jidáš zobrazen s převrácenou slánkou před sebou.
Sůl byla symbolem i sociálního postavení. Dokonce ještě v 18. století se důležitost hostů na hostině měřila podle toho, jak daleko seděli od stříbrné slánky na stole. Čím blíže slánce měli hosté své místo, tím byli důležitější.
Zdroj: time, sever.rozhlas
