Co myslíte, kolik z té každodenní bitvy s chutěmi na něco dobrého se skutečně odehrává v naší hlavě? Za snahou zhubnout se skrývá pro někoho až neřešitelný konflikt mezi instinkty, které kdysi chránily život, a dnešním světem plným nadbytku. Právě v tomhle napětí vzniká pocit, že tělo hraje proti nám – a vysvětlení je překvapivě hlubší, než by se mohlo zdát.
Hubnutí není pouze záležitostí vůle, mozek má nastavený něco jako vnitřní termostat, který chrání tělesnou hmotnost a aktivuje hormonální i nervové mechanismy, které úbytku váhy přirozeně brání. A toto tělesné nastavení způsobuje, že po počátečním úspěchu často dochází k zastavení úbytku tuku.
Většina z nás vnímá věčné pokusy o shazování kilogramů jako souboj s vlastní disciplínou a pevnou vůlí. Skutečnost je však mnohem složitější a odehrává se hluboko v našich neuronech. Naše tělo a mozek totiž nevidí dietu jako cestu ke zdraví, ale jako hrozbu pro přežití. V průběhu evoluce se u nás vyvinuly mechanismy, které mají za úkol jediné: udržet nás naživu v dobách nedostatku. Jak se ukazuje, právě tyto instinkty se dnes stávají největší překážkou v cestě za vysněnou postavou.
Hormonální koktejl, který ovládá naše chutě
Klíčovou roli v tomto souboji hrají hormony, zejména ghrelin a leptin.
- Ghrelin je poslíček hladu, který se ozve pokaždé, když je žaludek prázdný.
- Oproti němu leptin nám má oznámit, že zásob máme dost a můžeme přestat jíst.
Při restriktivních dietách se tato rovnováha bortí. Hladina ghrelinu stoupá a mozek se stává méně citlivým na signály sytosti. Výsledkem je neustálý pocit prázdnoty a neodolatelné chutě na vysoce kalorická jídla, kterými se tělo snaží doplnit ztracenou energii.
Úsporný režim jako dědictví po předcích
Jakmile mozek zaznamená pokles příjmu kalorií, přepne se do takzvaného starvačního režimu. V tu chvíli se aktivují specifické neurony, které fungují jako spouštěče hladu. Tělo začne hospodařit s energií extrémně úsporně. Každý pohyb se stává náročnějším a tělo se snaží pálit co nejméně tuku.
Tento mechanismus byl pro naše předky v dobách hladomoru spásou, pro moderního člověka snažícího se o redukci váhy je to však frustrující překážka, která vysvětluje, proč se po počátečním úspěchu úbytek váhy často zastaví.
Když mozek přestane naslouchat
U osob, které dlouhodobě bojují s obezitou, dochází k dalšímu problému – mozek začne být vůči nutričním signálům takříkajíc hluchý.
- I když má tělo dostatečné tukové zásoby, signály o nasycení se nedostanou tam, kam mají.
- Do hry navíc vstupuje stres a psychické nastavení.
- Stresové hormony dále posilují touhu po jídle jako formě útěchy, čímž se uzavírá začarovaný kruh.
- Hubnutí tedy není jen o počítání kalorií, ale o trpělivém vyjednávání s vlastním nervovým systémem.
Zároveň roste počet studií, které ukazují, že pro úspěšné zhubnutí a hlavně udržení váhy jsou klíčové psychologické a kognitivní faktory – tedy to, jak přemýšlíme o jídle, jak zvládáme chutě, stres a takzvané zakázané potraviny.
Například výzkum publikovaný v časopise The Journal of Clinical Endocrinology & Metabolism ukázal, že určité vzorce myšlení a chování (silné chutě na sacharidy, přehnaná kognitivní kontrola jídla, sklony k „utržení se ze řetězu“) předpovídají menší úspěch v hubnutí a větší riziko opětovného nárůstu hmotnosti.
Celkově se tedy ukazuje, že hubnutí není jen otázka kalorií a pohybu, ale komplexní neurobiologická disciplína, v níž naše hlava může být stejně velký pomocník – nebo naopak protivník – jako obsah talíře.
Zdroje: nationalgeographic.cz, bmpr.cz, pmc.ncbi.nlm.nih.gov, sciencedirect.com, healthline.com, pmc.ncbi.nlm.nih.gov
