Třetí postní neděli se říká Kýchavá. Naši předkové počítali kýchnutí, báli se moru a přáli si „Pozdrav tě Pán Bůh“. Co se v ten den jedlo a proč měl hrách větší cenu než maso? Pojďte si připomenout tradici, která voní jarem i starou kuchyní.
Když dnes někdo u stolu kýchne, většinou zazní „Na zdraví“. Dřív to lidé ale brali vážně. Třetí postní neděle, česky zvaná Kýchavá nebo Kýchavná, latinsky Oculi, měla pověst dne, kdy kýchnutí mohlo znamenat zdraví – nebo blížící se konec.
Kolikrát si kýchnete, tolik let vám zbývá
Podle nejrozšířenější pověry určoval počet kýchnutí délku života. Kolikrát jste si v ten den kýchnuli, tolik let jste ještě měli před sebou. A pokud se vám podařilo kýchnout třikrát za sebou, čekal vás rok bez nemocí. Lidé se proto snažili kýchání vyvolat. Pomáhaly bylinné směsi, později šňupací tabák. Kýchnutí mělo tělo očistit a posílit. Jenže mělo i svou temnou stránku!
- Ve středověku bylo časté kýchání prvním příznakem plicní formy moru. Nemoc byla vysoce nakažlivá a úmrtnost obrovská. Není divu, že když někdo kýchnul, okolí rychle reagovalo: „Pozdrav tě Pán Bůh!“ A odpověď zněla: „Dejž to Pánbůh.“ Nebyla to tedy zdvořilost, tak jak ji známe dnes, byla to modlitba.
Oculi: Oči k nebi, půst na talíři
V církevním kalendáři nese tato neděle název Oculi podle verše z 25. žalmu: „Mé oči stále patří Hospodinu.“ Postní období bylo v plném proudu. Maso se stále vynechávalo, jídlo bylo jednoduché a střídmé. A právě tady se dostáváme k tomu (pro nás) nejzajímavějšímu – co si tuto neděli uvařit k jídlu?
Co se jedlo o Kýchavé neděli? Pór, hrách a bramborové šlejšky
- Na stole se často objevovala pórková polévka. Ne jako krém s kapkou smetany a mikrobylinkami, ale poctivá, hustší, někdy zahuštěná jíškou nebo bramborou. Pór byl ideální surovina do postního času. Vydržel ve sklepě celou zimu, nestál mnoho a měl výraznou, lehce štiplavou chuť, která dokázala oživit jinak střídmý jídelníček. Když se nakrájel na kolečka a pomalu orestoval na másle nebo sádle, rozvoněl celou světnici. V kombinaci s vývarem nebo jen vodou a trochou majoránky se tak podávala polévka, která zahřála promrzlé tělo a symbolicky „pročistila“ organismus po dlouhé zimě.
- Další důležitou surovinou byl hrách. A ne ledajaký. Připravovala se pučálka – hrách se nejprve namočil, nechal naklíčit a teprve potom se opražil. Klíčení nebylo jen praktické, ale i symbolické. Z tvrdého suchého zrna se najednou stal živý klíček. Pro naše předky jasný obraz nového začátku a blížícího se jara. Pučálka se jedla naslano se solí a cibulkou, nebo nasladko s medem. Byla levná, sytá a plná energie. V době půstu představovala vítané zpestření jídelníčku.
- Nesmíme zapomenout ani na bramborové šlejšky. Skromné těsto z vařených brambor a mouky, někdy doplněné vejcem, se vyválelo do šišek nebo válečků a uvařilo ve vodě. Podávaly se nasladko s mákem a cukrem, přelité máslem, nebo naslano třeba s cibulkou. Bylo to jídlo, které zasytilo velkou rodinu a přitom nestálo téměř nic. Brambory byly základ kuchyně a mouka také.
Kýchavá neděle tak nebyla, jak už to v postním období bývá, o hodování, ale o střídmosti a chytrém využití surovin, které vydržely přes zimu. Pór ze sklepa, hrách z truhly, brambory z komory: jednoduchá kuchyně, která držela rodiny při síle, když se čekalo na jaro.
Dnes už nemusíte počítat počet kýchnutí. Zkuste si místo toho uvařit pórkovou polévku, opražit hrách nebo připravit bramborové šlejšky. Postní kuchyně je překvapivě aktuální. Je sezónní, úsporná a pracuje s tím, co máte doma.
Zdroj: Květy, Styl života, Apetit
