Turista s nafukovacím aligátorem v podpaží, mokré plavky, písek po celé restauraci… Po čtrnácti letech života v italském Toskánsku jsem pochopila zásadní pravdu. Existují situace, které Italy rozčilují mnohem víc než pizza havaj, cappuccino po obědě nebo špagety s kečupem. Jsem Míša, žiju si svůj italský sen, a tohle jsou základní věci, které byste měli před cestou do Itálie znát.
Itálie na první pohled působí jako uvolněná země, kde si každý dělá, co chce. Jenže zdání klame a opravdu to tak není. Za slavným italským dolce vita se skrývá spousta nepsaných pravidel, která místní považují za naprostou samozřejmost. Lidé si často myslí, že Itala nejvíc rozčílíte ananasem na pizze, krájením špaget, ledem ve vínu nebo cappuccinem po obědě. Ostatně internet je takových rádoby italských pravidel týkajících se stolování plný. Ale pravda je jiná…
Jistě, nad některými gastronomickými zvyky Italové pozvednou obočí. Ale kvůli pizze havaj se na vás zlobit nebudou. Ve skutečnosti je mnohem víc dokáže vytočit něco jiného, co způsobí, že z usměvavého jižana se během několika vteřin stane nevrlý bručoun, který začne zběsile gestikulovat rukama a nadávat na všechny svaté. Takže – co nemají Italové rádi?
Jsem na dovolené, můžu všechno
Ehm, ehm… chápu, že pro spoustu z vás je Itálie dovolenková destinace plná slunce, vína, gelato, spaghetti a nekončící pohody. Ale Italové tady žijí celý rok. Pracují. Nejsou zkrátka v dovolenkovém módu. A aby váš pobyt prošel bez naštvaného gestikulování, je fajn si to uvědomit.
Na mysli mám například to, že představa některých turistů je taková, že dovolená automaticky znamená beztrestnost.
- Koupání ve Fontáně di Trevi nebo jakékoliv jiné,
- lezení po historických památkách,
- piknik na schodech kostela
- nebo sezení tam, kde se sedět nemá.
Pro návštěvníky možná nevinná zábava, pro Italy často projev neúcty k místům, která považují za součást svého kulturního dědictví. Nejednou se mi ve Florencii stalo, že jsem nemohla ani projít, protože lidé s panini byli po ulicích rozesetí jako houby po dešti. Ve městě už tak několik let fungují pravidla proti tzv. bivacco, tedy právě posedávání a pojídání jídla na nevhodných místech v historickém centru. Věděli jste, že můžete riskovat pokutu až 500 €?
Neznalost zákona turisty neomlouvá
Když si chcete třeba ze Sardinie odvézt přírodní suvenýr v podobě písku, mušlí nebo lastur, pokuty jsou ještě vyšší. Itálie a zejména ostrovy berou svou přírodu opravdu vážně a takový „dáreček” z Apeninského poloostrova se vám může prodražit až na 3 000 €.
Před cestou vám tak doporučuju si opravdu nastudovat, co už v Itálii není dovolenková pohodička, ale porušování místních pravidel. Zmíněná Florencie má dokonce i oficiální kampaň „Enjoy & Respect Firenze“, kde výslovně upozorňuje, aby lidé nejedli na chodnících, před obchody a na monumentech.
Pointa není v tom, že by Italové byli přehnaně přísní. Spíš očekávají, že se budete chovat jako host, ne jako člověk, kterému na pár dní patří celé město. Když přihlédneme navíc k faktu, že v roce 2025 měla Itálie kolem 185 milionů turistických příjezdů – bez pravidel se to opravdu neobejde.
V plavkách do restaurace? Prosím, ne!
Italové milují mare/moře. Milují pláže. A stejně tak zbožňují jíst s výhledem na mořskou hladinu a horizont. To ale neznamená, že je vhodné do restaurace nakráčet v mokrých plavkách, polonazí, celí od písku a s nafukovacím aligátorem v podpaží. Když jsem ještě dělala v italské gastronomii, tohle se opravdu několikrát stalo a já ty scény ne a ne vyhnat z hlavy.
Je opravdu velký rozdíl mezi plážovým barem, kam si skočíte v plavkách na aperitivo, a restaurací, kam si lidé přicházejí užít oběd nebo večeři. Nezlobte se proto, pokud vás personál pošle převléknout. Není to nic osobního, ale i na Apeninském poloostrově se jistá etiketa dodržuje. (A jak!)
A co žabky?
Infradito neboli žabky Italové samozřejmě také nosí… ale na pláž! Tohle téma se poměrně hodně řeší – ale rozhodně to není tak, že se na vás místní budou v tomto případě zlobit. Oni by to zkrátka neudělali, ale rozhodně vás domů z restaurace nepošlou jen proto, že máte na nohou žabky… nebo ponožky v sandálech.
Etiketa stolování v Itálii a košík s pečivem
Tahle situace mě ani po letech v Itálii od turistů nepřestane udivovat. Tuším, že v tom má opět prsty americko-italská kuchyně. Ale jednou provždy: Italové si fakt na talířku, nebo dokonce ve skleničce na vodu, nemíchají olivový olej a balsamico, aby k této směsi potom snědli košík chleba!
- Košík s chlebem na stole slouží jako příloha k předkrmům, těstovinám a masu. Není to hlavní hvězda večera, ale doplněk.
- Ano, Italové milují kousek chleba s olivovým olejem a solí – ale tím to končí.
- A už vůbec po nich nechtějte česnekové máslo, protože to tu jíme ještě méně. Abych byla přesná... vůbec.
- Stejně tak není zrovna běžné nechat potom kůrky chleba ve skleničkách na vodu, per favore!
Italové umí být v životě i při stolování vášniví. Drobky chleba jsou často všude, stejně tak jim umí ukápnout víno nebo omáčka z pasta chodu. Ale v životě jsem po nich neviděla „svinčík“ jako po některých turistech, kteří touto inovativní směsí oleje a octu zaplní skleničky na vodu, víno nebo dokonce i samotné košíky chleba.
Nevysvětlujte Italům jejich vlastní kuchyni
Italská kuchyně se v roce 2025 dostala na seznam UNESCO. A všichni asi už víme, že Italové jsou neskuteční patrioti a na svou kuchyni zkrátka nedají dopustit. Pokud si spojíte tyto dva fakty dohromady, nemůže z toho vyjít nic jiného, než že Italy může dost rozhodit situace, když je chcete přesvědčovat o své „italské pravdě”.
Můžeme se bavit o nekonečném „prznění” pasta carbonara, smetany na pizze nebo ledu v červeném víně. Ale ono nejde přímo jen o to. Italové neradi poslouchají, že by jejich tradiční způsob měl být nahrazen něčím „lepším“, „modernějším“ nebo „praktičtějším“.
V gastronomii se to stává překvapivě často. Jednou z věcí, která mě během práce v italské restauraci překvapila nejvíc, byly požadavky některých zahraničních hostů. Dodnes si pamatuji Holanďany, kterým nechutnala místní rajčata dozrálá pod toskánským sluncem. Krásně červená, plná chuti a vůně. Místo nich chtěli pomodori, na která byli zvyklí z domova. Což by nebyl takový problém, ale tito hosté často trvali na tom, že pokrm není v pořádku, chtějí ho vrátit a touží po holandských rajčatech! Jenže... ta jsme opravdu neměli. A ani mít nechtěli.
Italové vám (většinou) nebudou diktovat, co máte jíst. Jen úplně nechápou, proč by měli měnit recepty, které fungují stovky let. A to jen proto, že my jsme odněkud zvyklí na „jinou italskou kuchyni”. Věřte, nebo ne, ale pro Italy jsou recepty víc než jen návodem na vaření. Jsou, stejně tak jako historie a umění, součástí místní identity, rodinných tradic a příběhů, které se předávají z generace na generaci.
Největší rozdíl mezi cizinci a Italy neleží na talíři
Je v tom, jak vnímáme společný prostor, pravidla a respekt k ostatním. Italové mají rádi něco, čemu říkají bella figura. Tedy schopnost chovat se tak, aby člověk respektoval místo, ve kterém se nachází, i lidi kolem sebe. Cappuccino servírované po pizze havaj Itala překvapí. Ale člověk, který se chová, jako by pro něj žádná pravidla neplatila? To už je úplně jiný příběh, amici.
Mangia, bevi e sii felice aneb Jez, pij a buď šťastný! Tak co probereme příště, amici Itálie?
Zdroj: Autorský text Michaely Šticové (IG @misa.italskysen)
