Pizza Hawaii, kuře s broskví i vlašský salát nebo třeba katův šleh rozdělují strávníky, ale z jídelníčků jen tak nemizí. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč kombinace sladkého a slaného, nostalgie devadesátek a chuť na jednoduché jistoty často vítězí nad pravidly moderní gastronomie?
Příběh pizzy Hawaii je vlastně příběhem kousku ananasu, který dokáže rozdělit společnost na dva nesmiřitelné tábory a přitom se neustále vracet na prostřené stoly. Podobně jako slavný kuřecí plátek s broskví a sýrem. Kuchaři nad ním sice lomí rukama, Zdeněk Pohlreich tohle jídlo pravidelně posílá do gastronomického pekla, ale hosté ho stále milují a objednávají si ho. Kontroverze, trocha ironie, hromada nostalgie a neochvějná obliba – to všechno k těmto „zakázaným“ klasikám neodmyslitelně patří.
Pizza Hawaii jako symbol rebelie i marketingový tah
I v prostředí profesionálních pizzařů se občas najde někdo, kdo se rozhodne jít proti proudu. Například jeden z belgických mistrů v pečení pizzy se rozhodl zařadit „zakázanou“ Hawaii do své nabídky jako akt čisté rebelie. Zatímco konzervativní milovníci italské tradice protestovali, jeho postoj byl jasný: kdo ji nechce, ať si vybere jinou. Ananas se tak stal symbolem svobody volby a určitého nadhledu.
V Británii na to šli z opačného konce a vyhlásili ananasu v podstatě válku. Jedna z pizzerií nasadila za verzi s ananasem tak absurdně vysokou cenu, že měla zákazníky spíše odradit. Celý tento marketingový vtípek ale stál na jediném faktu – tato pizza má stále tolik fanoušků, že se o ni lidé budou hádat a někteří budou ochotni si za ni i připlatit.
Podobné vášně vřou i v samotné Itálii, kde je pizza otázkou národní hrdosti. Když tamní šéfkuchař představil svou verzi s ananasem, vyvolal doslova národní pozdvižení. Pro mnoho Italů je ovoce na pizze nepřípustné, přesto se tento trend globálně drží. Průzkumy ukazují zajímavý rozpor. Většina lidí má ananas ráda, ale jen část ho toleruje na pizze. Právě tento nekonečný spor udržuje Hawaii v centru pozornosti. Není to okrajová záležitost pro pár podivínů, ale téma, které hýbe internetem i jídelními lístky.
Proč nás kombinace sladkého a slaného (ne)baví
Úspěch pizzy Hawaii stojí na jednoduchém kontrastu sladké a slané chuti. Šťavnatý ananas proti slané šunce a sýru je kombinace, která buď nadchne, nebo vyloženě dráždí. Odpůrci se ohánějí tradicemi, zatímco fanoušci v tom vidí odvahu experimentovat a hrát si s chutěmi.
Důležitou roli hraje také nostalgie. V mnoha zemích byla tato pizza dříve symbolem moderního jídla a exotiky z konzervy, která měla nádech luxusu. Člověk si ji často nespojuje s vysokou gastronomií, ale spíše s dětstvím, rodinnými oslavami nebo prvními návštěvami pizzerií. A nostalgie je v kuchyni často silnější než jakákoliv pravidla kuchařských mistrů.
Zajímavým příkladem je Japonsko, kde tamní řetězec Domino’s uvedl pizzu s ananasovou kůrkou a uspořádal kolem ní „volební kampaň“. Zákazníci v referendu hlasovali pro a proti, což opět potvrdilo, že ananas je dokonalým spouštěčem emocí. Tyto hádky jsou občas důležitější a zábavnější než samotné jídlo. Hawaii zkrátka přežívá díky své jasné identitě, emocím, které vyvolává, a silné skupině věrných fanoušků.
Kuřecí plátek s broskví jako symbol nostalgie
Českým ekvivalentem těchto sporů je legendární kuřecí plátek s broskví a sýrem. Často doplněný šunkou, zapečený a podávaný s hranolky, představuje pro mnohé vrchol tuzemského „gastropekla“. Jídlo, které kdysi nabízelo luxus z plechovky, bylo v devadesátých letech naprostým hitem každé lepší restaurace.
Ačkoliv je tento pokrm terčem ostré kritiky ze strany moderních kuchařů a publicistů, z jídelníčků restaurací orientovaných na českou klasiku či retro koncepty nikdy úplně nezmizel. Není tam jako vtip, ale jako plnohodnotný chod, který si lidé stále žádají. Tento retro hit se vrací v různých obměnách i na receptových portálech nebo v lifestylových magazínech jako vzpomínka na dobu, kdy toto jídlo milovalo celé Československo.
Od vlašského salátu po šunkofleky
Fenomén kontroverzních klasik není omezen jen na ananas a broskve. V české kuchyni najdeme celou řadu stálic, které odborníci na výživu a gastronomii nevidí rádi, ale my se k nim neustále vracíme. Jde například o klasické obložené chlebíčky s vlašským salátem. Kombinace majonézy, šunky, vajíčka a veky je na oslavách téměř nedotknutelná. Stejně tak samotný vlašský salát, který je sice nutričně těžký, ale emocionálně představuje kus naší historie.
Další stálicí je česká verze „číny“ s kuřecím masem a kompotovaným ananasem. Pro někoho je to jen pseudo-asijský fastfood, pro jiného sázka na jistotu, která chutná vždy stejně a připomíná dovolené v devadesátkách. Zapomenout nesmíme ani na šunkofleky nebo různé zapékané těstoviny. Jsou to jednoduchá a sytá jídla, která nás formovala. A to raději pomlčíme o katově šlehu.
I v zahraničí mají své verze těchto „komfortních“ jídel, ať už jsou to americké těstoviny se sýrem z krabičky, nebo britské fazole na toustu. Společným jmenovatelem je vždy jednoduchost a hluboká emoční stopa.
Kouzlo kontrastů aneb Ananas patří všude
Technicky vzato není kombinace masa a sladkého ovoce žádný nesmysl, u nás existovala už ve středověku, kdy se připravovalo maso například se švestkovou omáčkou. Moderní gastronomie běžně pracuje s kachnou na pomerančích nebo vepřovým se švestkami. Rozdíl je jen v kontextu a surovinách. Zatímco u drahých receptů jde o balancování chutí, u Hawaii nebo kuřete s broskví jde o rychlou skladbu dostupných věcí.
Tato jídla jsou dnes vnímána jako střet mezi touhou po vysoké gastronomii a upřímnou radostí z prostých chutí. Ať už stojíte na jakékoliv straně barikády, je jasné, že tyto pokrmy z mapy světa nezmizí. Jsou to kusy našeho kulturního příběhu. Možná nezískají michelinskou hvězdu, ale vyhrávají něco jiného – věrnost lidí. Pokud někdo ananas na pizze nebo broskev na mase nemusí, má dnes nekonečno jiných možností. Těm, kteří v těchto klasikách nacházejí útěchu a radost, bychom je ale neměli brát.
Zdroje: Apetitonline, Nieuwsblad, The Independent, iReceptář, BBC Bitesize
