Plný košík není vždy otázkou štěstí. Podle Lucie Drozdové alias Šumavské houbičky rozhoduje hlavně schopnost vnímat les, znát souvislosti a oprostit se od zažitých představ. V rozhovoru prozrazuje, proč většina houbařů míjí ty nejzajímavější druhy, které rozšířené mýty mohou být nebezpečné, i to, co ji příroda naučila o trpělivosti, respektu a pozornosti.
Lucii Drozdovou zná většina Čechů spíše jako Šumavskou houbičku. Tato sympatická odbornice na různé houby žije v Sušici, tedy právě na Šumavě. Na své houbařské výpravy chodí s kamerou a natáčí poučná videa pro laiky. Svým přístupem k houbám a také k lesu jako takovému oslovuje desetitisíce lidí, kteří ji se zájmem sledují. Kromě praktických informací totiž radí, jak poznat jednotlivé houby, upozorňuje také na různé možné záměny s jejich nejedlými či jedovatými příbuznými a zároveň radí, jak kterou houbu nejlépe zpracovat a na co si dát pozor. Ostatně je i autorkou několika knih, v nichž vás naučí, jak zpracovat různé druhy hub. A pokud si stále myslíte, že houby rostou jen na přelomu léta a podzimu, pak vězte, že je můžete sbírat celoročně – nejen o tom vás přesvědčí právě Šumavská houbička.
Kdybyste měla vybrat jediný okamžik, kdy jste si řekla: „Už nejsem člověk, který chodí na houby. Jsem profesionál.“ Jaký to byl?
Ten moment přišel zhruba po mém druhém roce intenzivního celoročního houbaření. Když jsem se tehdy zpětně ohlédla, uvědomila jsem si fascinující věc – že jsem domů nosila plné košíky jedlých a léčivých hub každý měsíc v roce. Tehdy jsem si řekla: „Jo, už jsem profík, který dokáže v lese číst v jakémkoli období, v kruté zimě i v tom největším letním suchu.“
Skutečnou profesionalitu ale vnímám hlavně v tom, jak se proměnil můj přístup. Naučila jsem se na les plně napojit, sledovat jeho zákonitosti a hluboce vnímat, jak a kdy houby žijí. Dnes už mezi stromy nechodím jen „lovit úlovky“. Stala jsem se pokorným partnerem a ambasadorem lesa a mým největším cílem je inspirovat ostatní k jeho uctivé a ohleduplné návštěvě.
Vy máte i svůj pořad, v němž zábavně představujete různé druhy hub. Za ty roky jste natočila stovky hodin z lesa. Co vás houby naučily a v běžném životě byste se to nenaučila?
Naučily mě trpělivosti a vlastně i pokoře. V dnešní zrychlené době chceme všechno hned, na jedno kliknutí. Ale v lese to tak nefunguje. Můžete mít nejlepší výbavu, přečtené stovky knih, a stejně domů odejdete s prázdnou, když les zkrátka nechce. Houby mě naučily, že člověk nemůže poroučet přírodě. Naučily mě zpomalit, dívat se kolem sebe a vnímat detaily. Když spěcháte, nevidíte nic. Když se zastavíte a nadechnete, najednou se před vámi otevře úplně nový svět.
Lidé často hledají tajná místa, kde roste hodně hub. Existuje nějaký návod, jak taková místa zaručeně najít?
Zklamu hledače GPS souřadnic – žádný univerzální plánek neexistuje. Ale zaručený návod ano: studujte stromy a půdu. Houby žijí v symbióze (mykorhize) s konkrétními stromy. Když hledáte křemenáče, nechoďte do čistého smrkového lesa, ale hledejte břízy a osiky. Když chcete bedly, hledejte prosluněné mýtiny a louky. Ryzce smrkové zas objevíte nejčastěji v mladých smrčinách. Nejlepší tajné místo si najdete tak, že přestanete chodit po vyšlapaných turistických trasách a začnete číst přírodu.
Který mýtus o houbách vás během vaší práce překvapil nejvíc tím, jak hluboce je mezi lidmi zakořeněný?
Byl to ten, že „předvařením nebo zmrazením se z jedovaté houby stane jedlá“, případně že „když houbu ožírají šneci, je stoprocentně jedlá“. To je obrovský a nebezpečný omyl! Slimákům a hmyzu chutná i muchomůrka zelená, protože mají úplně jiný metabolismus než lidé. Na tyto pověry prosím zapomeňte, v sázce je vaše zdraví.
Existuje nějaká jedlá houba, kterou většina Čechů míjí nebo se jí bojí, ale přitom podle vás přichází o jeden z největších kulinářských zážitků lesa?
Těch přehlížených hub je v našich lesích klidně až 80 %! Většina běžných houbařů se drží zkrátka – sbírají hřibovité houby, lišky obecné a z těch lupenitých nanejvýš bedly. Přitom lidi míjejí naprosté poklady, jako jsou holubinky, ryzce, kotrč kadeřavý, lišky nálevkovité, čirůvky nebo lakovky. A úplně stejné je to s hlavními vitálními houbami, jako je čaga, outkovka, březovník, troudnatce, reishi nebo korálovec. Ty lidé v lese obcházejí bez povšimnutí.
Proto si myslím, že má můj projekt tak obrovský úspěch. Ukazuji totiž lidem jedlé a neskutečně chutné houby, které doteď všichni považovali za obyčejné „prašivky“. Otevírám jim tak cestu nejen k celoročnímu houbaření, ale i k mnohem zajímavějším a často i chutnějším kulinářským zážitkům, než jaké nabízí klasické hřiby.
Kdybyste mohla lidem doporučit jen tři druhy hub, které by to byly – a proč právě tyto?
Holubinky obecně: Jsou to úžasně bezpečné houby. Mezi holubinkami totiž neexistuje žádný smrtelně jedovatý druh – tou nejhorší je holubinka vrhavka, po které se člověk sice pozvrací, ale neumře. Navíc mají pevnou konzistenci a chuť velmi podobnou hřibům. Jsou naprosto geniální na řízečky, houbové škvarky, do omáček i polévek.
Ryzce: Hlavně ty hojnější, jako je ryzec smrkový a borový. A pak samozřejmě ryzec syrovinka – ta je sice vzácnější, ale v kuchyni je to naprostý strop a obrovská delikatesa. Dělám si z ní luxusní houbový tatarák.
Kotrč kadeřavý: Tahle houba, co vypadá jako mořská houba nebo květák, je čistá kulinářská radost. Uděláte z ní tu nejlepší falešnou dršťkovou polévku, luxusní smetanovou omáčku nebo s ní parádně oživíte klasickou smaženici.
Často se mluví o celoročním houbaření. Existují vůbec nějaké houby, které rostou po celý rok? Případně aspoň během jeho velké části.
Ano, celoroční houbaření je stoprocentní realita! V zimě, kdy je les zapadaný sněhem, můžete na kmenech stromů najít fantastickou penízovku sametonohou (v Asii známou jako enoki) nebo hlívu ústřičnou. Tyto houby mají v sobě úžasnou přírodní „nemrznoucí směs“ – mohou zmrznout na kost, a jakmile poleví mrazy, rostou vesele dál.
Po velkou část roku nebo dokonce celoročně pak na stromech rostou hlavně léčivé, vitální houby, především nejrůznější choroše. Ale abych byla upřímná, jsem vlastně hrozně ráda, že se jedlé houby v průběhu roku tak střídají. Sbírat pořád to samé dokola by byla hrozná nuda. Takhle má každé období v lese své vlastní neopakovatelné kouzlo!
Stalo se vám někdy, že jste v lese zažila situaci, která vás i po letech houbaření skutečně zaskočila nebo dojala?
Pravdou je, že po těch letech intenzivního chození do přírody už jsem ve fázi, kdy mě v lese máloco vyloženě překvapí nebo zaskočí. O to větší radost a dětské nadšení ale prožívám při nálezech vzácnějších druhů hub.
Například za takovým korálovcem ježatým se v jeho přirozeném prostředí jezdím pravidelně dívat k našim německým sousedům. A pořád ještě mám své velké houbařské sny, na které v lese trpělivě čekám – mým obrovským přáním je najít divoce rostoucí lesklokorku (reishi), protože dosud mám zkušenost pouze s jejími vypěstovanými plodnicemi. Stejně tak toužím spatřit náš zákonem chráněný hřib královský. To budou okamžiky, které mě u srdce zaručeně dojmou!
Jaká otázka od vašich sledujících vás opakovaně překvapuje tím, že si ji lidé kladou znovu a znovu? A proč si myslíte, že právě na ni hledají odpověď?
Nejčastější otázka ze všech zní: „Bylo by možné jít s vámi někdy na houby?“ Už mě to po pravdě ani moc nepřekvapuje, protože se opakuje opravdu neustále. Samozřejmě mě takový zájem obrovsky těší, ale vzhledem k mé extrémní časové vytíženosti to prostě není realizovatelné. Snažím se svými radami a tipy oslovit co nejširší masy houbařů, a proto veškerý volný čas a energii investuji do online tvorby a psaní knih, abych pomohla všem naráz. Ale kdo ví – možná až jednou budu v důchodu, přijde ten správný čas na společné šumavské procházky s mými fanoušky.
Zažila jste někdy situaci, kdy vás houby donutily změnit názor na něco, o čem jste byla dlouho přesvědčená?
Houby mi naprosto od základů změnily život a donutily mě přehodnotit to, jak se starám o své vlastní tělo. Dřív jsem je brala hlavně jako kulinářskou záležitost, ale jakmile jsem naplno objevila svět léčivých a vitálních hub, všechno se otočilo.
Už celé roky na nich doslova žiju. Každý den mi dodávají neskutečné množství energie a díky nim jsem celoročně zdravá. Moje imunita funguje jako švýcarské hodinky a do lékárny už dneska chodím maximálně tak pro náplasti. Donutilo mě to změnit názor na klasickou chemii – uvědomila jsem si, že ty nejmocnější léky pro tělo i mysl nám v té nejčistší formě nabízí sama příroda přímo pod stromy.
Kromě jiného jste i autorka knih o pěstování hub a o jejich přípravě. Jaká je vaše nejoblíbenější úprava hub? A máte nějaký konkrétní oblíbený recept?
Pěstování hub je pro mě také velký koníček. V lese mě vždy bavily houby netradičně zbarvené, chutnající i vypadající. A jinak tomu není ani u těch pěstovaných druhů. Miluji hlívu růžovou nebo korálovce ježatého. Korálovce zbožňuji připraveného jako steak.
Recept na luxusní steak z korálovce
Výjimečná delikatesa, která chutí i texturou dokonale nahradí maso.
Suroviny (1 porce): 1 velký korálovec ježatý, olivový olej, sůl, pepř, grilovací koření, tymián, barbecue omáčka k podávání
Postup:
- Větší pánev rozpalte s trochou oleje a vložte do ní korálovec. Jakmile spodní strana zezlátne, houbu otočte a přidejte olej.
- Vezměte menší pánev a přes utěrku jí korálovec shora silně stlačujte – tím získá masovou konzistenci.
- Během opékání (cca 10 minut) steak průběžně otáčejte, stlačujte a z obou stran bohatě okořeňte. Podle potřeby dolévejte olej.
- Obzvlášť mohutný kousek nechte ještě 5 minut dojít v troubě na 180 °C.
- Hotový steak nakrájejte, dochuťte solí a podávejte zakápnutý barbecue omáčkou.
Zdroj: Autorský rozhovor
