Ačkoli spousta masopustních tradic postupně mizí, Tučný čtvrtek – lidově „Tučňák“ – se drží překvapivě pevně. Možná proto, že jde o svátek s jednoduchým poselstvím: dobře se najíst, napít a užít si chvíli hojnosti, než přijde půst. A i když náš obvykle zmiňované období půstu nečeká, nadýchané koblize nebo vypečenému jelítku odolá málokdo.
Masopustní období navazuje na Vánoce a končí Popeleční středou, která otevírá čtyřicetidenní předvelikonoční půst. Slovo masopust se dnes často používá hlavně pro jeho závěrečné dny – neděli, pondělí a úterý –, kdy veselí vrcholí.
Ale bez Tučného čtvrtku bychom přišli o „finále“. Pro naše předky šlo o důležitý předěl. Zima se pomalu chýlila ke konci, zásoby bylo potřeba zpracovat a tělo posílit. Jedlo se vydatně, slavilo se a plánovaly se i práce na polích.
Tučný čtvrtek jako generálka na veselí
Tučný čtvrtek završoval přípravy na závěrečné masopustní dny. Konaly se velké hostiny, u jednoho stolu se scházely celé rodiny i sousedé. Platilo nepsané pravidlo, že kdo se na Tučný čtvrtek pořádně nenají, bude po zbytek roku slabý. Jedlo se proto do sytosti a pilo bez ostychu. Pátek a sobota sloužily spíš k „dojezení“ a odpočinku. Síly bylo potřeba šetřit na masopustní neděli, pondělí a úterý, kdy se tančilo, zpívalo a chodilo v maškarách.
Od koblih k maškarám
Závěr masopustu měl mnoho názvů – ostatky, fašank, voračky, končiny. Masopustní neděle bývala taneční, veselí se často táhlo až do pondělí. Úterý pak patřilo průvodům masek, které obcházely vesnice s muzikou.
Klibna, medvěd, laufr, bába s nůší, smrt nebo ženich s nevěstou. Masky měly symbolický význam – zajišťovaly plodnost, hojnost a odháněly zlé síly. Odměnou byla kořalka, něco k snědku nebo drobné, které se večer proměnily v další zábavu v hospodě. Jak si všímali už doboví kronikáři, masopust byl hlučný a divoký. Ale přesně takový měl být. Jednou do roka bylo dovoleno povolit uzdu.
Koblihy: sladká tečka veselí
Masopust by nebyl masopustem bez sladkého. Kynuté koblihy a vdolky smažené na sádle patřily k naprosté klasice, stejně jako boží milosti, které měly symbolizovat hojnost a dostatek. Sladké pečivo nebylo jen dezertem, ale plnohodnotnou součástí hodování.
- S koblihami se navíc pojily i různé pověry. Věřilo se například, že usušená kobliha rozemletá na prášek může sloužit jako lék. Ten se pak přidával do krmení nemocným zvířatům, aby se rychleji uzdravila. Kobliha tak nebyla jen sladkou odměnou, ale i nositelem síly a zdraví.
Co patřilo na „tučnočtvrteční“ stůl
Sladké ale bylo jen částí hostiny. Na stolech kralovalo maso. Převážně ve městech se pekla husa, připravovala se vepřová pečínka, často koleno, podávaly se různé druhy knedlíků a zelí. Na vesnicích byly samozřejmostí zabijačkové pochoutky jako jitrnice, jelita, ovar, škvarky, tlačenka nebo prejt. Jednotlivé chody se prokládaly pivem, na slehnutí přišel panák něčeho ostřejšího. A kdo se nemohl dostavit, tomu se poslala výslužka.
Po Tučném čtvrtku přijde klid
O to větší kontrast přinesla Popeleční středa. První postní oběd býval velmi skromný. Maso šlo stranou a jedlo se jednou denně. Na stole se objevovaly brambory, luštěniny, kaše, kysaná zelenina a chléb. Vejce a mléčné výrobky se omezovaly, neděle byly výjimkou a do půstu se nepočítaly. Právě proto měl Tučný čtvrtek takovou váhu. Byl poslední velkou oslavou před obdobím střídmosti.
Zdroje: Apetit, Jídlo a radost
