Kapra chovali už staří Římané. Novou rybu objevili v Dunaji na území dnešního Maďarska – tehdejší provincie Panonia. Kapříky pochytali, odvezli si je do Říma a jejich chov postupně rozšířili nejen v Římě, ale i v dalších provinciích. Tak se dostal i do dnešního Bavorska, kde jeho chov pokračoval i po pádu římské říše.
U nás byl kapr dlouhou dobu neznámou rybou. První kapříci k nám připluli s příchodem mnišských řádů, hlavně cisterciáckého ve 12. století. Cisterciáčtí mniši totiž byli vyhlášenými mistry ve stavění vodních nádrží a rybníků. Středověké kláštery bývaly soběstačné – mniši si na svých polích a ve svých zahradách pěstovali ovoce a zeleninu a rovněž chovali domácí zvířata a kapry. Rybí maso je považováno za postní jídlo, a tak bylo jediné, které mniši mohli ve dnech náboženských půstů jíst. Vzhledem k tomu, že půsty zabíraly celou třetinu roku, byla spotřeba kapříků značná.
V době Karla IV. se už rybníky zřizovaly nejen na klášterních pozemcích, ale i na panství podnikavých šlechticů nebo na královských statcích. Z těch nejstarších dosud existuje jihočeské Dvořiště nebo Velký rybník v Doksech, dnešní Máchovo jezero. Rybníků v renesanci přibývalo, zkvalitňovaly se metody chovů, kaprů byl přebytek a začali se dovážet do německých zemí. Zvláště v 16. a 17. století byl export ohromný.
Než se ale kapr dostal na štědrovečerní stůl, uplynulo ještě hodně vody. Byl totiž brán jako postní jídlo a to se moc nehodilo na bohatou vánoční tabuli. Teprve počátkem 20. století, a hlavně během obou světových válek, kdy byl všeobecný nedostatek potravin a především masa, připlul kapr na český vánoční stůl. Od té doby jej smažíme, pečeme, upravujeme namodro, po mlynářsku nebo jen s kmínem.
