Natáčení 5. dílu probíhalo v pražské restauraci Bluepoint. Nic nečekám, a tak mě interiér s červenými ubrusy Gambrinus zrovna nepřekvapuje. Papírové podložky pod talíř skoro vítám, alespoň ten ubrus trochu zakryjí a já se nemusím bát, že se k něčemu přilepím. Spolu s ostatními strávníky otvírám jídelní lístek, kromě nesmyslného počtu jídel, který kuchyň za plné obsazenosti restaurace nikdy nemůže být schopna uvařit (a to jsem ji ještě neviděla…) mne zarážejí fotky jídel i jednotlivé položky.
Jen ať se kuchař nenudí!
Úkol zní jasně, nežinýrovat se a objednat si, co hrdlo ráčí. Jen ať se kuchař nenudí. Hitem je grilovaná oliheň, ale k jejímu objednání nenacházím odvahu. Popis zní: čerstvou oliheň jsme naplnili směsí brokolice, cibulky, fazolových lusků a okurek a poté ji ogrilovali. 200 g za 280 Kč. Zaráží mne hned tři věci – cena, chuťová kombinace a hlavně čerstvá oliheň. Je to asi jako kdyby vám v pětce nabídli ústřice, také budete nechápavě kroutit hlavou.
Vybíráme předkrm a k našemu stolu objednáváme uzeného lososa, ďábelské toustíky a drůbeží jatýrka Bluepoint (už jen kvůli popisu: drůbeží jatýrka, zarestovaná na cibulce svázané kečupem…!!!!). Jako hlavní jídlo volíme zlaťáčky s hříbkovým přelivem (vepřová panenka na medailonky vždy připravená do růžova, přelitá šťávou ze směsi světlých a tmavých hříbků), beefsteak na fazolovém lůžku (křehký bifteček, vložený na lůžko zelených fazolek provoněných anglickou slaninou), beefsteak na anglický způsob (šťavnatý bifteček z pravé svíčkové, doplněný cibulkou, šunkou a sázeným volským okem, s přelivem s dijonské hořčice), a abychom měli od každého něco, tak ještě smažený květák s vařeným bramborem z polední nabídky. A je to. Objednávka odeslána přesně v poledne. Začíná odpočítávání.
Do restaurace jsme přišli obědvat, ne hladovět!
Máme hlad, půl hodina utekla a na stole stále pusto a prázdno. Po předkrmu ani stopy a hlavní jídlo v nedohlednu. O patnáct minut později konečně přistane na stůl předkrm. V chuti všeobecně převládá kečup, ale to se dalo čekat. Máme hlad, a tak ještě výrazně neremcáme. Hlavní jídlo dorazí na stůl přesně hodinu od objednání a jsme s ním do pěti minut hotovi. Jak by řekl můj dědeček: „Tohle by nežrala ani vyhládlá hyena.“
Asi nejlepší volbou byl smažený květák z polední nabídky. Brambory byly sice studené a květák neslaný, tím ale kritika skončila. My ostatní jsme na tom byli podstatně hůř. Jeden příklad za všechny: můj beefsteak na anglický způsob měl ten den být už v koši a ne na talíři, po dijonské hořčici nebyla v omáčce ani stopa, zato soli v ní bylo jak v Černém moři. Příloha – brambůrky orestované s pórkem – byla stejně katastrofická. Pórek na uhel, a brambory buď slané, nebo s příchutí ryb. A volské oko? To připomínalo prefabrikát ze snídaňové nabídky McDonald, který ovšem někdo na pánvičce nechal až moc dlouho.
Infarkt místo dezertu
Největší šok ale nastal při návštěvě kuchyně, kde infarkt čekal na každém kroku. O kuchaře byste neopřeli ani kolo, natož abyste od něj chtěli cokoliv pozřít, kuchyň měla s bídou 2×2 metry a čistotou zrovna nezářila. Výjev, na který asi dosmrti nezapomenu, byla obrovská hromada masa tyčící se v rohu na dřevěném pultu. Hádám, že tu sedí celý den a kuchař z ní tahá maso, které poté upravuje a posílá hostům. Šly na mne mdloby a začala jsem přemýšlet, mám-li v redakci alespoň kapku alkoholu, kterým bych si mohla vydezinfikovat žaludek. Tenhle oběd byl útok na mé zdraví.
