Pinsa, někdy také přezdívaná „obláčková pizza“, má na povrchu křupavou kůrku a uvnitř je velmi měkká a dokonale vláčná. Vyrábí se z ručně tvarovaného těsta a pochází z Říma. Jak se pinsa Romana liší od pizzy klasické a co na ní patří?
Řemeslná pizza italských předků
Pinsa, pravděpodobně stovky let stará římská pochoutka, je předchůdkyní známé kulaté pizzy, jak ji známe dnes. Název pinsa je odvozen od výrazu „pinsere“, což v latině, podle serveru Fine Dining Lovers, znamená „ručně tlačené těsto“.
- Původní recept pochází ze starověku, kde patřil k základním potravinám lidu žijího za zdmi Říma. Připravovali si svůj „chleba“ z rozmletého obilí, soli, bylin a vody.
Plochý chléb pinsa, nápadně připomínající pizzu, se vyrábí z hladké mouky často však v kombinaci s moukou rýžovou či cizrnovou, její tvar je oválný. Doba kvašení těsta na pinsu se pohybuje od 48 do 72 hodin, což je dvakrát až třikrát déle než u pizzy klasické. To je pak znát na vláčnosti těsta.
- Během dlouhého zrání těsta se složité cukry a bílkoviny štěpí a pinsa je pak zkrátka chutnější.
- Při přípravě těsta se používá více vody než je tomu u standardního těsta na pizzu. To je pak tenčí a má lehčí strukturu.
- Pinsa se válí a zplošťuje zásadně ručně a nevyhazuje se přitom do vzduchu, jak můžeme vidět v klasických pizzeriích v případě kulaté pizzy.
Pinsa Romana
V Itálii se pizza pinsa nejčastěji podává se sýrem a houbami pod názvem pinsa Romana.
- Lehká, vzdušná kůrka a nadýchaný základ Pinsa Romana přispívají k úžasně chuti a lahodnému prožitku.
- Peče se při nižší teplotě a i díky vyššímu obsahu vody je vláčnější než pizza.
- Typický je pro ni stařený sýr provolone, restovaný česnek a houby. Lze ji však obložit všemi oblíbenými přílohami, stejně jako běžnou pizzu.
- Obvykle si můžete objednat v restauraci stejně jako pizzu nebo si ji (v Římě) koupit rozkrájenou na obdélníky na cestu do ruky.
Pinsa Romana není žádný moderní vynález, její původ sahá, jak název napovídá, až do starověkého Říma. Tradiční recept se v průběhu staletí nespočetkrát měnil, až se vyvinul do dnešní podoby. Moderní recept, podle Fine Dinning Lovers vyvinul pekař Corrado di Marco v roce 2001. Pinsa se tak brzy začala péct v mnoha dalších koutech světa.
Stravitelnější verze pizzy
O tom, zda se pinsa dá považovat za „pravou“ pizzu, se vede mnoho sporů. Zeptejte se dvou různých pekařů a pravděpodobně dostanete dvě různé odpovědi. Některé kvality jí však rozhodně nemůžeme upřít a v mnohém nad klasickou pizzou i vyniká.
- Jak pizza tak pinsa jsou z kynutého slaného těsta a obě se často podávají s rajčatovou omáčkou, mozzarellou, bazalkou a různými dalšími oblohami.
- Pinsa bývá také tenčí než většina pizzových základů.
- Kromě toho, že je pinsa nadýchanější, je také stravitelnější. Kyne totiž nejméně dvakrát déle než tradiční těsto na neapolskou pizzu.
- Díky tomu, že se vyrábí ze směsi různých druhů mouky, často bezlepkové, obsahuje i méně lepku a více bílkovin. Podle webu Chianti Cooking Experience má celkově nižší glykemický index.
- Díky delší době kvašení má pinsa výraznější a komplexnější chuť.
Zdroje informací: FineDiningLovers, PinsaRomana.info
