Za posledních sto let se pohled na výživu člověka pozměnil a nejen o tom informuje novinář Jaroslav Humberger v tehdejším denním tisku. Také popsal, kterými „stravovacími fázemi" si člověk za svůj život projde a s jakými nástrahami se mohl setkat.
Dnes se to zdá být až s podivem, jak podle autora novinového článku „Jak se živíme“ Jaroslava Humbergera lidé v roce 1927 vnímali výživu lidského těla. Jídlo se bralo především jako nutnost k přežití, autor má pocit, že lidé jsou ke stravě lhostejní a příliš je nezajímá, co jedí. Dnes je zcela běžné zajímat se o stravu z hlediska zdraví, tehdy byla otázka stravy převážně lékařská záležitost. Humbergerův pohled na kultivovanou stravu je však poněkud zvláštní, sám se totiž nevyhýbal kočičímu masu a nejlepší stravou pro něj byla ta ‚domácí‘.
Staročeská kuchyně známá už od praotce Čecha
Vyzýval strhnout ze stravování „církevní kletby“ a vytvořit ho kultivovanější. Píše, že naše staročeská kuchyně byla už tehdy „naším mazlíčkem“ a zastávala zaběhlé tradice. Staročeská jídla, tedy domácí stravu, jedl podle novináře i sám praotec Čech. Snad jen s tím rozdílem, že praotcův jídelníček obohacovali údajně také veverky a jiné zvířectvo. Autor přidává i svou zkušenost: „Pravím, že i vrabci, chřástalové, vrány i obligátní kočky jsou dobré, aby je člověk pozřel, a nemám se ničeho štítit, pokud to žaludek vlídně přijímá.“
„Jsou pak tři životní fáze člověka s dobrým žaludkem“
Podle Humbergera se člověk během svého žití setkává se třemi životními fázemi stravování. Vyjma té mateřské, je první stravovací fází tradiční domácí kuchyně. „Člověk ji přijímá ve svém dětském věku, je stálá a střídá se s menší setrvačností než povětrnostní poruchy.“ Konzervativní žaludek takto vychován „odvrhne najisto příkladně pečené vlaštovčí hnízdo“ a oproti tomu raději „dává přednost koblize, která věští mír a zavrhne vždy marinovaného úhoře, jež by vyvolal povstání. Domácí strava podporuje nejen blahobytný zevnějšek, také duševní klid jedincův.“
Jenže pak nastane čas, kdy člověk, převážně v dospívajícím věku, ‚jde do ciziny‘ a toto opojné prostředí domácí kuchyně musí oželet. Vrhajíc se vstříc novým zkušenostem volí jinou formu stravování a vstupuje tak do své druhé stravovací fáze. V na sklonku minulého století měl na výběr návštvu menzy, restaurace nebo si zajistit paní, které vyváří.
„Strava v mense není domácí. Ale ani internacionální."
Podle Humbergera mělo stravování v menze „kasárenský ráz“. Bylo zde hlučně, chyběl dostatek důstojného klidu a strava připomínala jakousi směsicí domácí a mezinárodní. Pisatel vzpomíná, že brambory mu chutnaly stejně jako doma, ovšem o karbanátkách ani roštěné se to říct nedalo. Navíc jídlo nebylo dostatečně syté, což podle autora nemuselo být tak úplně na škodu: „V mansách vzal počátek každý moderní duch či směr v umění. Ostatně je známo a neustále nám to vykládají milionáři i filosofové, že střídmost má blahodárný vliv na duševní čilost. Podle toho soudě, musel by jeden náš plodný dramatik neustále hladovět. Pro studentstvo mají tedy mensy dobrý účel.“
Další možností byla návštěva restaurací. Ty si v kvalitě i kvantitě jídla údajně vedly o trochu lépe než studentské vývařovny. Avšak sem chodili lidé spíš za zážitkem – načerpat nádech „kosmopolitismu“ a někteří ukázat „nejdříve sebe, pak mrav a způsob“, jiní, že si to mohou dovolit. Zajímavostí byly i tehdejší jídelní lístky, o kterých Humberger píše: „Podobají se mnohdy seznamu slavných mužů a žen a převládá dějepis. Když jsem vystřídal několik restaurací, bylo mi, jako když přečtu dějiny světa. A přihlížím-li k názvům hospod a těch všech krčem, kde jsem kdysi jedl, tehdy jsem vykonal cestu kolem světa in miniature.“
Do třetice si dotyčný mohl zajistit paní, která vyváří, nebo bere člověka na celé zaopatření. V takovém případě se o domácí stravu skutečně jednalo, avšak to si mohli dovolit jen páni se zajištěnou existencí, tedy „vdovci, filistři a vůbec lid, který propadá kouzlu rodinného krbu.“
Po všech těchto zkušenostech se jako bumerang vrací třetí, a tedy poslední fáze, „když se člověk ožení, znamená to návrat k domácí stravě, při které snad je maličký rozdíl, ale v podstatě je to jeden a týž život.“ Právě ta je podle autora tou nejlepší volbou.
Zdroj: Národní archiv, Československá republika, datum vydání 22. 10. 1927
