Jana se do tohoto ráje přestěhovala před osmnácti lety. Provdala se za místního šéfkuchaře, od něhož se začala učit místní speciality a kterému na oplátku vaří českou zelňačku a kachnu.
Se svými 600 tisíci obyvateli je Lucembursko nejmenším suverénním státem v Evropě a vlivy okolních zemí jsou značné – vždyť k hranicím je všude blízko, ze severu země na jih je to pouhých 80 kilometrů.
Dobrá životní úroveň pak v minulosti přilákala množství přistěhovalců, nejpočetnější menšinou jsou dnes Portugalci, dále Italové, Francouzi, Belgičani, Němci. A právě přistěhovalecká politika výrazně ovlivnila zdejší gastronomii.
Lucemburčané jsou gurmáni
Nejen že v hlavním městě najdete vynikající italské a portugalské restaurace, ale vysokou úroveň si drží i další, kdy porce kvalitou připomínají francouzské provedení a do kvantity zase to německé.
Lucemburčané jsou gurmáni a na dobré jídlo si potrpí. Rádi zkoušejí nové chutě a objevují něco nového a důležitá je pro ně kvalita jídla. Milují mořské plody a ryby, které patří ke každodennímu jídelníčku, přestože k nejbližšímu moři je to z hlavního města 150 kilometrů.
Dokonalý výběr
Do Lucemburska jsem přijela v roce 2004 za prací. Žádný kulturní šok se nekonal, ačkoli dneska už to možná vidím romantičtěji, než to tenkrát bylo. Nikoho jsem neznala, neuměla jsem jazyk, ale vždycky mě bavilo poznávat nové věci. Záhy jsem tedy přišla na to, že lucemburština není až tak vzdálená němčině a že Vianden (lucemburský hrad) vypadá jako náš Karlštejn.
S Lucemburčany máme podobné zvyky
A že lidé mají podobné zvyky – stejně jako Češi chodí rádi na pivo, oblíbené jsou zejména čtvrtky, kdy Lucemburčané rádi navštěvují restaurace, jichž je tady požehnaně. Nedaleko od sebe tak můžete narazit na pravou italskou pizzu, úžasné portugalské selátko i skvělé suši.
Co mi chybí z českých potravin, je hořčice, znojemské okurky a postrádám polohrubou mouku, kterou Lucemburčané neznají, buchty a bábovku tedy peču z hladké. Absenci několika málo nedostupných českých surovin mi vynahrazují zdejší speciality.
- Zamilovala jsem si polévku bouneschlupp, ale také úžasné mléčné výrobky, kdy lokální firma Luxlait neustále obnovuje sortiment, v němž najdete kysku i ayran (turecké kyselé mléko), fantastický cottage cheese, crème fraîche nebo mozzarellu buffalo, na kterou nedám dopustit.
- Užasný je výběr pečiva, což připisuji francouzskému vlivu, a pochopitelně masa, lucemburský steak je vyhlášenou lahůdkou.
- Mému oku kulinářského laika naprosto učarovala místní cukrářská a lahůdkářská restaurace Oberweis, která patří k chloubám Lucemburska. Jejím výtečným dortíkům v luxusním provedení, pečivu a chlebu podlehl nejeden zákazník.
- Rozhodně také doporučuji ochutnat Gromperekichelcher, což je něco jako české bramboráky podávané s jablkovým pyré.
- A zapomenout nesmím na vína! Mezi lucemburskými bílými víny vyniká odrůda Pinot Gris nebo šumivý Crémant.
Já ráda vařím z lokálních surovin, často proto nakupuji v supermarketu Cactus, který se vyznačuje tím, že se přizpůsobuje zákazníkovi: v hlavním městě nabízí jiný sortiment než třeba v Remichu, kde žije početná portugalská menšina a máte zde velký výběr ryb.
- V italském Cactusu zase mají výběr italských těstovin, sýrů, prosciutta... S nakupováním souvisí moje nejoblíbenější příhoda z období, kdy jsem bojovala s jazykovou bariérou.
- Po příjezdu jsem nemluvila francouzsky a právě komunikace s prodavači byla tou největší výzvou. Představte si, že stojíte nad krásnými steaky a hledáte líčka: nedokázala jsem správně vyslovit francouzské joues de boef, takže jsem na paní bučela, rukou zvýrazňovala rohy a předváděla, kde líčka na krávě jsou. Pochopila a dala mi kýžený kus masa.
- Další příhoda byla s kolegyní, která mi francouzsky popisovala skvělou restauraci, kde mají limuzíny. V duchu jsem si říkala, to bude drahá restaurace, když tam parkují limuzíny, ale záhy jsem zjistila, že je to plemeno skotu – limousine.
Světová soutěž s českou účastí
Můj manžel je rodilý Lucemburčan s italskými kořeny. Je učitelem na lyceu, což je obdoba našeho učiliště a oboru kuchař/číšník (od něho jsem se naučila třeba to, jak je důležité mít při vaření ostrý nůž) a je také porotcem mezinárodních kuchařských soutěží. V Lucembursku je obrovská podpora kuchařské profese, především tedy mladých kuchařů, a od roku 1986 se zde koná Kulinářský světový pohár, což je jedna z největších gastronomických soutěží na světě.
Fascinující je, že organizace soutěže funguje na bázi dokonale zorganizovaných dobrovolníků. Sama jsem jako dobrovolník v minulosti pracovala a na letošní ročník (2022) se moc těším, především na kuchařská a cukrářská díla účastníků.
Místním vařím podle Apetitu
I mě samotnou vaření moc baví a ačkoli jsem se provdala za kuchaře, manžel si svých 150 jídel za den odbude v práci a doma stojím u sporáku já. Střídám českou kuchyni s lucemburskou, francouzskou, italskou, portugalskou, španělskou, thajskou i čínskou. Z té české si manžel zamiloval pečenou kachnu a zelňačku, která ho úplně nadchla.
Vařím hodně podle Apetitu, díky kterému sklízím v Lucembursku velké úspěchy a už několikrát jsem vaše recepty překládala hostům, kterým moc chutnalo. Lucemburčané mají nové chutě rádi, nebojí se riskovat, rádi vyhledávají nové gurmánské zážitky. Jsou nároční, vyžadují kvalitu a rádi si za ni připlatí. Už jenom fakt, že v tomto velkovévodství najdete devět restaurací oceněných michelinskou hvězdou, vypovídá o tom, že jídlo a pití je zde důležitým tématem.
Zdroj: Vyšlo v časopise Apetit
