Kamarádi, kteří vlastní u Pelhřimova malebnou samotu i s rybníkem, nás pozvali na výlov. „Mami, ten kapr nechutná moc jako losůsek,“ řekla mi pětiletá dcera, když jsme jí dali ochutnat na ohni osmaženého, čerstvě vyloveného kapra, a odložila jej. Moje tvrdohlavá mysl si nechtěla připustit, že by moje dítě snad něco takového prohlásilo. Vždyť ji přece bůhví jak nerozmazlujeme...
Dceru se snažíme vystavovat běžným životním situacím tak nějak přirozeně. O tom, odkud pocházejí potraviny, nejen hovoříme, ale občas to také společně zažíváme. Když je výlov, samo sebou jedeme všichni. Nedávno jsme také byli na vinobraní, kde si děti zkoušely česat révu nebo nakrmit slepice. Ale kde je ta hranice, kdy v dítěti vyvoláte odpor k masu, protože jste je příliš brzo nechali setkat s realitou? Jak vyvážit v dítěti přirozený vztah k jídlu, ale nezjizvit jeho duši traumatickým zážitkem s kapřími hlavami?
Většina dětí se na hrázi k práci měla s velkou vervou a celou akci pozorovaly s nadšením dětem vlastním. Spousta z nich dokonce po kolena v bahně chytala malé rybky do dlaní nebo pomáhala odnášet očištěné a omyté filety do sklepa. Naše dcera byla sice neohrožená, ale šupiny na zemi přeskakovala, aby se jich nedotkla, bahna se bála a rybu z ohně prostě nejedla.
Těch příběhů o tom, jak dítěti v raném věku rodiče chtěli ukázat, kde se bere klobása nebo tlačenka, a nakonec v nich při rodinné zabijačce vyvolali mnohaletý odpor k šunce, člověk už také pár v životě slyšel. Vždyť i Lukáš Hejlík ve svém podcastu Velká žranice jednou zavzpomínal, jak chtěl syna vzdělávat o původu masa porážkou domácího jehněčího a nesetkalo se to zrovna s nejlepší reakcí. Takže kde je ta mez? Jak nevychovat městské dítě bez kontextu, ale zároveň křehkou dušičku nezdeptat na mnoho let dopředu?
Odpověď nemám. Vždycky si říkám, že až se naše děti budou chtít začít proti nám vymezovat, až jim bude oněch zrádných patnáct a víc, začnou dělat věci opačně, než jsme je učili. Budou jezdit do McDonaldu a místo chození po lese nebo horách budou trávit víkendy v nákupních centrech. Až ta chvíle nastane, budu snad dostatečně silná na to poznat, že je to jen fáze. Že ve skutečnosti se budou v opravdové dospělosti se sentimentem vracet k tomu, co jako děti zažívaly. Že to budou pro ně pozitivní vzorce, které budou chtít sami aplikovat. Ale co když ne?
A tak se snažíme asi o něco mezi. Nechci, aby moje děti trávily víkendy v nákupních centrech, ale zároveň nešílím, když jednou za čas dostanou smažené kuře s kolou a hranolky. Jsme rádi, když můžeme vyrazit na výlov, nebo ke známým pohladit králíky, případně přespat pod stanem, ale se stejnou měrou rádi vodíme děti do divadla, na výstavy nebo je učíme, co je to orloj a kde je Řásnovka.
Třeba si jednou vyberou samy, co z toho je pro ně to pravé, a nebudou mi vyčítat, že musely pomáhat na rodinné farmě a nikdy nebyly na koncertě, nebo naopak, že jsme jen popíjeli batch brew po kavárnách a ony si nesměly umazat značkové oblečky. Kapra z výlovu jsme si nakonec přivezli domů, dali do mrazáku a na vánoční stůl si ho dáme symbolicky. A třeba k tomu koupím i toho lososa, aby byl zkrátka doma klid. Přeji i vám příjemné svátky a veselé Vánoce.
Autorkou je Anna Grosmanová, inženýrka kvality produkce na ČZU, od roku 2010 členka organizace Slow Food. Zabývá se prvovýrobou a vztahem mezi zemědělstvím a všemi, kteří ho konzumují. Napsat jí můžete na Instagram @foodpioneer.
