Tak jsme letos konečně udělali tu zásadní věc a začali odebírat sezonní bedýnky. Skoro by člověk řekl, že tuhle kapitolu mám už dávno za sebou, ale opak je pravdou. Nikdy jsme přes léto nebývali doma, nedávalo to proto smysl. Až teď s druhým dítětem jsme trošku více usazeni. Usoudila jsem, že je na čase pochopit, v jakém rytmu tančí česká sezona.
Usoudila jsem, že je na čase pochopit, v jakém rytmu tančí česká sezona, že je čas to poznat na vlastní kůži.
- Co je kdy doopravdy lokálně čerstvé?
- A proč je nárazově vždy toliko cuket?
- Co se děje na poli v dubnu a co v září?
- A jak by vypadala naše strava, kdybychom jedli jen to, co je lokálně k dispozici?
Na většinu otázek jsem odpověď našla, co mě ale mrzí, je, že sotva se sezona rozjela, vlastně začala končit. O tuzemské zelenině a ovoci máme mnohdy naprosto zkreslené představy. Člověk žijící ve městě netuší, kdy se sklízí první rané brambory, nepozná španělskou petržel, neví, že jahody ze skleníku o týdny předběhnou ty polní. To není výtka. Město je prostě specifické a popravdě – mnohdy to nevědí ani lidé na vesnici.
Člověk se ‚nají‘ až od června
První zelenina, z níž by se člověk ‚najedl‘, přijela až začátkem června. Do té doby to byla samá ředkvička, pažitka, kudrnka, maximálně nějaký salát. Kdyby člověk měl být živ jen z toho, co je lokální, české pole by mu žaludek opravdu ještě nezaplnilo. Vlastně jsem měla pocit, že k ‚přežití‘ to bylo až od prvních brambor. Ty, co jsme měli skladem ve sklepě, klíčily už od jara rychlostí Jackovy fazole. A ty rané přijely opravdu až v červnu.
Když nabrala sezona na obrátkách, v bedýnce se objevil první květák, mrkev a mladé zelí, měla jsem obrovskou radost. Stalo se tak 12. června, takže to docela trvalo. To, co ovšem následovalo, zná velmi dobře každý z hobby zahrádkářů nebo drobných pěstitelů. Hlad se překlopil v hojnost a záhy nato ve stres se zpracováváním přebytků. Bedýnka byla jako hrneček, co vařil a vařil a my zapomněli, jak se řekne: „Hrnečku, dost!“ Spoustu toho jsme vyřešili.
- Nakládačky jsme naložili.
- Přebytky cibule, brambor, kedluben nebo zelí jsme rozdávali po sousedech.
- Rajčata jsme svařili do omáček.
- Co se dalo, zalili jsme lákem a uložili do spíže.
- Sušili jsme, kvasili, zavařovali.
- Propadli jsme výrobě džemů a kompotů.
Zkrátka a dobře, začali jsme zase o něco lépe chápat podstatu české kuchyně. Když se totiž necháte za ruku vést sezonou, sama vám ukáže, jak se lidé ve vašem kraji asi stravovali. Najednou je jasné, že bez kvašení by nebylo co jíst po většinu zimy, a proč jsou všechny naše slavné národní omáčky založené na cibuli, mrkvi, celeru nebo petrželi. Také se ukázalo, proč historie toliko opěvuje příchod brambor do našich zeměpisných šířek, a proč na většině orné půdy pěstujeme pšenici.
Ta chvíle, kdy jsme nevěděli, co už s těmi cuketami pořád dokola dělat (čím více totiž cuketu sklízíte, o to více nasazuje nové květy a více plodí), byla vlastně krásná. Opravdu jsme přes léto nejedli skoro žádné maso, náš repertoár jídel se rozšířil o mnoho nových a zajímavých pokrmů. Ale než jsme se nadáli, prosvištěla kolem nás sezona rajčat, paprik, skončily prázdniny a hle.
- Ani jsme se nerozkoukali a na září plánuje kdejaká obec dožínky. Oslavu sklizně, oslavu konce sezony. Zemědělci svozí do skladů kořenovou zeleninu, na polích zůstane už jen zelí a růžičková kapusta a prim začnou hrát jablka, hrušky, houby a zvěřina. A co jsme nezavařili nebo nenasušili, už nebude. Až do dalšího června.
Nastoupí zase do našeho jídelníčku více masa a mléčné výrobky? Nevím, sama jsem zvědavá, jak dlouho nám naše spižírna vystačí s uchovanými přebytky z léta. Naše cesta za poznáním a sladěním se s tempem lokální a sezonní produkce je teprve na začátku, ale už teď to můžu každému jenom doporučit.
Není třeba se hned stěhovat z města na vesnici, rozorat zahradu a začít pěstovat na vlastní pěst. Ale zkuste si třeba příští rok objednat předplatné bedýnek nebo se stát podílníky v místní KPZ (komunitou podporované zemědělství) a třeba zjistíte, že je to vážně docela zážitek.
A vy, co zahrádkaříte, nesmějte se mi, že objevuju Ameriku. Vždyť až se vás zase příště na trhu v dubnu někdo zeptá, jak to, že nemáte česká rajčata (to se opravdu děje), budete vědět, odkud vítr vane. My tady ve městě totiž vážně o tom, co se děje na poli, nevíme skoro nic.
