Lukáš Hejlík je známý svým projektem Gastromapa, do které už několik let zařazuje restaurace a bistra, jež stojí za to navštívit. Aby mohl prázdná místa na mapě rychle zaplňovat, musí denně obejít několik podniků a ohodnotit je.
Kolik utratíte měsíčně za jídlo?
Bude to znít strašně, ale je to více než padesát tisíc. Berte to ale tak, že chodím do dvou až tří podniků denně. Vím, že je to hodně, ale díky tomu dělám to, co dělám.
Za co nejvíce utrácíte?
Nejvíce utrácím za kávu, protože jí piju hodně, třeba čtyři filtry denně a je to reálná závislost. Někdy je to balík peněz za velkou večeři, jindy jsou to drobné věci. Podle mě se to nedá průměrovat.
Co vás v českém gastronomickém prostředí štve?
Je toho spoustu. Nejvíc mi asi vadí, že se tady špatně přijímá zpětná vazba. Sám s tím bojuju, určitě je to otázka ega. Umělci s tím mají problém stejně jako kuchaři. A pak mě ještě dlouhodobě trápí takový generační střet. Přijde mi, že se starší generace neumí poučit od mladší a obráceně.
Jaký podnik byste nám teď doporučil?
Doporučil bych pekárnu Optimista v Hradci Králové, skvěle tam pečou a mají super interiér!
Kolik dáváte spropitné?
Vždycky dávám 10 procent a někdy i více. Přijde mi to jako standard, v Česku na to ale pořád nejsou lidi zvyklí.
Co si myslíte o zákaznících, kteří nad jednou kávou sedí v kavárně celý den?
Je to o nějaké sociální inteligenci těch hostů a ze strany provozovatelů podniků je dobré tohle případně dobře a mile komunikovat. Jde o velmi složitou situaci. Ale já osobně bych se snažil svoje zaměstnance školit tak, aby s ní uměli pracovat.
Kdo u vás doma v kuchyni více uklízí?
Řekl bych že manželka. Já bych řekl, že uklízím dost, ale moje žena by měla určitě jiný názor...
Kdybyste byl surovinou, jakou byste byl?
Asi bych byl cibule. Byl bych hrozně rád, aby se s Hejlíkem začínalo každé dobré jídlo. Občas bych chtěl být také lanýž, který je hodně vzácný.
