Je pět ráno a já sedám na vlak do Českého Těšína. Sbalený foťák, pohorky, náhradní ponožky a svačinu, ale hlavně mnoho očekávání. V Těšíně mám totiž sraz s Andreou a jejím přítelem, místními odborníky na sběr (nejen) medvědího česneku. Je to tady. Předzvěst jara, mávnutí zeleným praporem, start pro všechno, co má klíčit a růst.
Sezona sběru medvědího česneku sice loni začala v půlce února, ale já jsem si přece jen počkala na teplejší počasí. Slunce se vyhouplo nad obzor a skrz vlakové záclonky se prodralo až mně do očí. Je březen a vypadá to, že bude modro, tedy snad i trošku teplo. Mám štěstí.
Těšínsko a povodí Olše, nebo jak říkají mnozí místní Olzy, je medvědím česnekem vyhlášené. Nikde jinde v Česku ho nenajdete tak dlouho, od února do července. Jak říká Andrea: „V Polabí je v květnu už oranžovo a sucho, my tu ve větších nadmořských výškách sklízíme ještě v létě.“ To je opravdu unikát a stojí mi za to jet až sem.
Z Těšína jsme se už autem přesunuli do Třince. Projíždíme kolem národního parku, rozprostírajícího se na polské straně.
„Tam je sběr zakázaný, držet se budeme jen tady, na české straně, kde se smí,“ říká Andrea.
A jak jedeme blíž k těm zeleným lánům, cítím česnek ve vzduchu. Vystoupili jsme z auta a já se zhluboka nadechla.
„Bacha, ten alicin (vůně medvědího česneku) je docela silnej, je ho tu obrovská koncentrace, a kdo není zvyklej, může i omdlít.“ Začala jsem tedy dýchat mělčeji, ale stejně mi to nedá. Voní to prostě božsky. Mám pocit, že svézt se na zem, do té zelené peřiny, by mi ani tak nevadilo. Nikdy jsem nic takového neviděla.
Česnek je úplně všude, kam oko dohlédne
Zaklekli jsme do zeleného moře, já s foťákem a Andrea s přítelem s dlouhými, zato ale ostrými nožíky. Jedině tak se listy česneku nepoškodí. Vytrháváním by se nejen pomačkaly, ale také by se odstranily i s cibulkou, a to se nesmí. U medvědího česneku je povoleno sbírat jen nadzemí část.
Ani jsem se nenadála a bedny v autě se naplnily zeleným zlatem. „Kolik toho takhle nasbíráte?“ zajímala jsem se: „V únoru, kdy sezona medvědího česneku začala, se sbíraly třeba čtyři kila za den. Dneska? Uděláme takových sto kilo.“ Cože? „To je ještě nic. Společný rekord za den máme 217 kilo. To se sbírá třeba od čtyř ráno do pěti odpoledne.“
Také mě zajímalo, jak je možné, že Andrea s přítelem dokážou sbírat česnek až do července, to je přece neslýchané.
„Stačí se přesunout do vyšších nadmořských výšek. To je s Beskydami v zádech velmi snadný úkol. My jsme si dokonce vysázeli česnek na svá tajná místa v horských oblastech tak, aby se dal sklízet naprosto dokonalý a čerstvý ještě v červnu, tam je s klidem i 1000m n. m., takže s trochou šplhání se dá sklízet také. Sice už se tou dobou zaměřujeme spíš na houby, ale jde to.“
Česnek hned po sběru putuje do pytlů a následně do chladicí místnosti. Druhý den se odveze na trh, nebo komukoliv, kdo si jej objednal. Dlouho se skladovat nedá, ale i tak nevydržím a beru si jeden pytel medvědího česneku domů. Co s ním udělám? Nevím, jeden šuplík mrazáku obětujeme, nějaké to pesto uděláme, něco rozdám. Teda pokud to vůbec dovezu do Prahy, ale nechat to tam nedokážu.
Nastupuji v Těšíně do zpětného vlaku a jsem plná až po uši dnešního dobrodružství. Svůj pytel plný vlastnoručně nasbíraného česneku držím pevně zavřený, abych neomámila cestující v kupé, přece jen, vůně je to opravdu silná. Na závěr nemám ani glosu, ani moudro, ale snad mi tu trochu nostalgie pro jednou odpustíte, se sezonou medvědího česneku měknu a cynismus a filozofování mě opouštějí.
Autorkou je Anna Grosmanová, inženýrka kvality produkce na ČZU, od roku 2010 členka organizace Slow Food. Zabývá se prvovýrobou a vztahem mezi zemědělstvím a všemi, kteří ho konzumují. Napsat jí můžete na Instagram @foodpioneer.
