Finalistka loňského ročníku soutěže MasterChef Chili Ta Thuy s oblibou vaří vietnamsko-českou fúzi. Proč? Je propagátorkou kvalitních českých surovin. V rámci projektu Žijeme jídlem navštívila celkem osm zemědělských a potravinářských podniků, aby se o kvalitě přesvědčila na vlastní kůži. Co ji na současné gastronomii vadí a na jaké jídlo z dětství ráda vzpomíná?
Jaký jste strávník, jak byste se popsala?
Mám vietnamské kořeny a vyrůstala jsem v Čechách, takže mám pocit, že sním skoro všechno. Strašně ráda všechno ochutnávám. Spousta lidí jí jen to, co zná, na co je zvyklá. To je škoda, existuje tolik chutí, které můžete vyzkoušet a poznat v tomto ohledu celý svět.
Opravdu jíte všechno?
No dobře, přiznám se, že nesním jarní cibulku, tu nemůžu ani cítit. Pak také klasickou cibuli v syrovém stavu.
Jaký máte vztah k masu?
Já jsem byla vegetariánkou pět let a z toho dva roky dokonce vegankou. K rostlinné stravě mám pořád blízko a mám pocit, že mým posláním je lidem ukázat, že i bez masa může být jídlo skvělé. Spousta receptů v mém pořadu Žijeme jídlem jsou vegetariánské. Jsem zastáncem toho, že člověk nemusí jíst maso každý den.
Kdybyste měla uvařit jídlo do třiceti korun na porci, co byste připravila?
Třeba to, co jíme doma. To znamená, smažená rýže, zelenina, na to rozklepnout vajíčko a pořádně pokrm dochutit kořením. Smažená rýže je mimochodem jedno z mých nejoblíbenějších jídel, i když je velmi skromné. Do tohoto pokrmu můžete nacpat takzvaně co dům dá. Já jsem velkým zastáncem toho, aby člověk vařil beze zbytků a nejlépe ze sezónních surovin. Nakonec i ta rýže může být třeba zbylou surovinou z předchozího oběda.
Je nějaká věc, která vás na současném gastro světě irituje?
Já jsem nedávno trošku zkritizovala hipsterské podniky. (Smích) Trochu mě štve, že jsou zbytečně předražené, mezi trendy patří pořád avokádové toasty, přitom to nedává smysl... Ale to je spíše takové legrační.
No trochu to na mě působí, že vás avokádo zvedá ze židle...
Vlastně ano. (Smích) Nelíbí se mi, že lidé zbytečně kupují potraviny, které se k nám dovážejí ze zahraničí, přitom jsem svědkem toho, že se u nás prodávají kvalitní suroviny. Vím totiž, jak vznikají. V rámci projektu Žijeme jídlem jsem si povídala s pěstiteli jablek a brambor, navštívila jsem pěstitelku cibule. Řezník mi ukázal, jak se vykosťuje hovězí kýta, prošla jsem mlékárnu, pekař mi vysvětlil, co je důležité pro výrobu dobrého pečiva. Čeští zemědělci, farmáři nebo pekaři dají do potravin svou péči, která se v produktech odráží...
Ale někdo by mohl namítat, že do tradičních vietnamských pokrmů zkrátka musíte použít dovozové suroviny, aby bylo jídlo autentické...
I do vietnamského pokrmu můžete použít české suroviny, udělat třeba nějakou fúzi. Já třeba vietnamsko-české fúze vařím ráda a ano, potom nejde o tradiční vietnamské jídlo. Ale autenticita má smysl, když jsem ve Vietnamu, v kontextu kultury, podnebí a půdy. Když jsem ale v Čechách, tak si s jídlem chci hrát tak, aby bylo především z co nejkvalitnějších surovin. Snažím se k tomu přistupovat tak, aby lidi nepřemýšleli nad tím, jestli nějakou surovinu nahrazují, ale spíš, že obměnou vytváří unikátní recept, který je tím autentickým inspirovaný.
Na jaké jídlo z dětství ráda vzpomínáte?
Já mám strašně ráda karamelizovaný bůček, který naši dřív vařili. Teď už jsou ale oba vegetariáni, takže dělají vegetariánskou verzi. V karamelizovaném bůčku jsou velmi skromné suroviny, které mohou být české, a přitom vznikne autentické vietnamské jídlo. A samozřejmě ráda vzpomínám na smaženou rýži, protože když jsme se do Čech přistěhovali v roce 1995, tak jsme toho moc neměli. Byli jsme nacpaní v malé garsonce, topili jsme se v dluzích a nemohli jsme si dovolit plýtvat jídlem. Smaženou rýži jsme měli často, ale přesto jsem se jí nepřejedla. I ve chvíli, kdy se nám dařilo lépe, nám stále naši vštěpovali, abychom neplýtvali. U nás neexistovalo, že by se něco vyhodilo.
Jakou radu ohledně jídla byste ráda předala čtenářům Apetitu?
U nás je jídlo kromě obživy i rituálem. Je to chvíle, kdy si ke stolu sedne celá rodina, sdílí se různé zážitky, co každý zažil během dne, a to se mi strašně líbí. Ráda bych, aby to tak mělo více lidí. Sednout si, dát mobily stranou, navzájem si pomáhat nabírat jídlo. Myslím si, že je to krásný zvyk, který rodinu stmeluje. Takže čtenáři Apetitu, jezte jako vietnamská rodina!
