Dvacet let od založení Apetitu, to zní skoro neuvěřitelně. Obzvlášť vezmu-li v potaz, že jsem byla mezi jedněmi z prvních fanoušků. To nám ten čas letí!
Jako teenager jsem k Apetitu měla specifický vztah, kupovala jsem jen půlroční svázené remitendy v trafice na Újezdě, stávaly tenkrát 99 Kč. Na předplatné jsem neměla kuráž a asi ani peníze. Hanka Michopulu, zakladatelka Apetitu, byla moje tehdejší kulinářská modla, její recept na nedělní husu nebo sádlové buchty, to byl v mém světě Everest.
Ve skutečnosti byl můj Everest i obyčejný vývar nebo bramborová kaše. Vždyť mi bylo sotva třináct, vařit jsem neuměla. Škola vaření s Václavem Fričem bylo místo, kde jsem čerpala moudra o různých částech masa, tady jsem se poprvé dozvěděla, co je Wellington.
Stránkami Apetitu postupně prošly všechny tehdejší začínající hvězdy - od Romana Pauluse přes Radka Kašpárka po Zdeňka Pohlreicha. Apetit zvěstoval první Maurerův Grand Festival a my jsme jen pokorně konzumovali obsah časopisu i všechno, o čem psal.
Když jsem se konečně s dospíváním odhodlala Apetit předplatit, šlo mi hlavně o to, abych k němu obdržela dárek. Předplatné jsem měla vždycky na půl roku, přišla sada nožů a hned se lépe vařilo. Pak jsem předplatné nechala propadnout a objednala nové, s dalším dárkem. Přišel elektrický mlýnek na koření. Tadá. Zase to vaření šlo líp.
U kormidla Apetitu tou dobou už stála jakási charismatická blondýna, která si říkala Dita P., a na scénu tak přišla moje modla č.2. Svým dokonalým citem pro estetiku a jednoduchost uhranula určitě nejen mně. Vzpomínáte? Nemluvě o jejích rychlých večeřích. Dita vyzařovala sofistikovanost a praktičnost v jednom.
Časopisy byly dlouho jediným zdrojem inspirace, co se vaření týkalo. Nebyly blogy ani weby o vaření, natož YouTube. Ale netrvalo dlouho a i mě nadchla představa o vlastním gastronomickém blogu. Když mi bylo devatenáct, zrodil se blog grosmanova.blog.idnes.cz a já jsem konečně mohla naplno realizovat to, co jsem do té doby jen tiše pozorovala zpovzdáli. Jako autorka jsem se objevila i na stránkách Apetitu. Nebo jako blogerka, chcete-li. Tenkrát jsem si připadala trochu nepatřičně, ale dělo se to.
Pár let nato nastoupila do Apetitu Maruška Holobrádková, která byla šéfredaktorkou jednoznačně nejdéle a vedla časopis rukou jistou, ale laskavou. S její existencí si spojuji první Apetit pikniky v pražském Karlíně, tenkrát ještě komorní akci s pár desítkami kulinářů. Začala jsem lépe poznávat redakci časopisu: Darinu Sieglovou nebo Katku Kočičkovou. A díky nim jsem se také mnoho let účastnila pikniku jako kulinářka.
Jak čas běží a člověk se prodírá křovisky života, nekouká moc často za sebe. Neuvědomuje si, že třináctiletá Anička kupující Apetit v trafice na Újezdě ani nesnila o tom, že jednou bude žít to, co na stránkách Apetitu sledovala. Že bude každý měsíc přispívat a glosovat dění na gastroscéně, že bude jednou po vzoru velkého Pavla Maurera organizovat kulinární festival v renomovaných restauracích.
Nebo že bude se Zdeňkem Pohlreichem natáčet velký souboj restaurací pro televizi. Když se člověk podívá, kam došel, mohl by se nadmout pýchou a poplácat po rameni. Ale místo toho cítím velkou vděčnost právě všem výše zmíněným. To vy, Hany, Dity, Václavové a Pavlové jste nás, publikum Apetitu, naučili vařit.
To vy jste nám velkoryse předali své know-how a nadšení. Apetitu přeji dalších dvacet let nejen v trafikách, ale i v onlinu, a hlavně – všem, kteří na něm pracují dnes a denně, přeji mnoho inspirace do dalších let!
