Při přípravě vánočního pečiva se dříve věřilo různým pověrám. Hospodyně měla používat výhradně mouku z vlastní úrody, při zadělávání těsta otírala ruce o stromy, aby dobře plodily, a voda z díže, ve které se těsto zadělávalo, se dávala dobytku, aby byl zdravý a krávy dobře dojily. Nejdůležitější ale bylo těsto. Nesmělo se srazit, prasknout natož připálit. To totiž znamenalo neštěstí a smrt v rodině.
- Pokud se tedy vánoční pečivo nepovedlo, byla to hotová katastrofa. V době, kdy se používaly tekuté pivovarské kvasnice, byly šance na zmařené těsto velmi vysoké. V některých oblastech se takovému – sraženému a tvrdému – pečivu říkalo brousky. A od brousků k obávanému brusaři už byl jenom krůček.
Brusař byl slaměná figurína nastrojená do starých šatů, která měla připomínat pekaře. Zlomyslní tvůrci mu dali do jedné ruky pekařskou lopatu, do druhé pometlo a dlouhý dopis. Jakmile se v některé chalupě začaly péct vánočky nebo koláče, začali šprýmaři jednat. Jakmile nedávali v chalupě pozor, už se jim brusař jako nezvaný host opíral o pec. Hospodář pak musel místo pečení nahlas předčítat dopis, ve kterém stálo, kde všude už slaměný pekař byl, koho navštívil a kde nabízel své služby.
Zlomyslní tvůrci figuríny se bavili, a zatímco hospodář četl, těsto se většinou zdrclo a vzácné suroviny (bílá mouka bývala opravdovou vzácností, a co teprve rozinky a mandle!) přišly nazmar. Navíc tu byla ona pověra, že zkažené pečivo znamená špatný rok. Proto jakmile se rozneslo, že Brusař brousí po vsi, stavěli se v každé chalupě hlídky.
